„Ty jsi měla hlídat moje děti, a nechala jsi je hladové“: Pravda za rodinnou hádkou

„Snad sis nemyslela, že děti budou celý den o suchém rohlíku, mami!“ Lenčin hlas se rozléhal kuchyní jako siréna. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak se mi třesou prsty. Všechno ve mně křičelo, že bych jí měla odpovědět, ale místo toho jsem jen mlčky hleděla na špinavý talíř.

Lenka stála naproti mně, ruce v bok, oči rozšířené vztekem. „Víš vůbec, jak je těžké přijít domů po dvanáctihodinové směně a zjistit, že děti neměly ani pořádnou snídani? Že jsi jim nedala ani mléko? Ani cereálie?“

Snažila jsem se najít slova. „Lenko, já… já jsem dneska byla v obchodě, ale…“

„Ale co? Neměla jsi peníze? To je pořád dokola! Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mě nechala myslet, že je všechno v pořádku?“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely obrazy: jak ráno počítám drobné v peněžence, jak se snažím rozhodnout mezi chlebem a mlékem. Jak si říkám, že snad bude stačit rohlík s máslem a trochu marmelády. Jak se bojím říct pravdu, protože už tak mám pocit, že jsem na obtíž.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ zašeptala jsem. „Vím, že toho máš hodně…“

Lenka si odfrkla. „To není o mně! Je to o dětech! O tom, že na ně nemyslíš!“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vždyť já na ně myslím pořád. Každý den. Každou minutu. Od té doby, co mi před dvěma lety zemřel manžel Petr a já zůstala sama v tomhle malém bytě na sídlišti v Brně-Líšni, jsou moje vnoučata to jediné světlo v mém životě. Ale důchod sotva stačí na nájem a léky. A když přijde týden před výplatou, musím obracet každou korunu.

„Lenko,“ začala jsem opatrně, „já bych dala cokoliv za to, aby jim nic nechybělo. Ale někdy prostě… prostě nemám z čeho.“

Lenka se na mě dívala dlouho. Pak si sedla ke stolu a složila hlavu do dlaní. „Promiň,“ řekla tiše. „Já vím, že to není jednoduché. Jenže já už taky nemůžu. V práci nám zkrátili úvazky a Milan je pořád bez práce…“

V tu chvíli do kuchyně vběhla malá Anička s rozcuchanými vlásky. „Babi, uděláš mi kakao?“

Podívala jsem se na ni a srdce mi sevřel smutek. „Zlato, dneska už kakao nemáme. Ale můžu ti udělat čaj s medem.“

Anička jen pokrčila rameny a šla si hrát s bráškou Tomáškem do pokoje. Slyšela jsem jejich smích a cítila jsem slzy na krajíčku.

Lenka se zvedla a začala nervózně chodit po kuchyni. „Víš co? Já už fakt nevím, jak dál. Všechno je drahé, děti rostou jako z vody… A já mám pocit, že jsme všichni na dně.“

Chvíli jsme mlčely. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do parapetu.

Vzpomněla jsem si na své dětství v malé vesnici u Znojma. Moje maminka taky často neměla peníze na nové boty nebo sladkosti. Ale nikdy jsme si nestěžovali. Byli jsme spolu a to stačilo.

„Lenko,“ řekla jsem nakonec, „možná bychom mohly požádat o nějakou pomoc. Třeba potravinovou banku nebo charitu…“

Lenka se na mě podívala s únavou v očích. „Myslíš si, že mě to nenapadlo? Ale víš kolik je tam lidí? A kolik papírů musíš vyplnit? Já už fakt nemám sílu.“

V tu chvíli přišel domů Milan. Byl unavený, zarostlý, oči měl zarudlé od nevyspání. „Ahoj,“ zamumlal a sedl si ke stolu.

„Máš něco k jídlu?“ zeptal se mě tiše.

Otevřela jsem lednici – zbyl tam jen kousek sýra a pár vajec.

„Udělám míchaná vejce,“ navrhla jsem.

Milan jen kývl hlavou.

Když jsme všichni seděli u stolu a jedli skromnou večeři, cítila jsem tíhu celé té situace. Všichni jsme byli unavení, vyčerpaní – nejen fyzicky, ale hlavně duševně.

Po večeři jsem šla do svého pokoje a sedla si k oknu. Dole na hřišti si hrály děti z okolních domů – smály se, házely si míčem. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu. Proč je dnes tak těžké přežít? Proč musíme žít s pocitem viny za něco, co nemůžeme ovlivnit?

Druhý den ráno jsem šla do obchodu s posledními dvaceti korunami v kapse. Koupila jsem rohlíky a jeden jogurt pro Aničku – aspoň něco sladkého na snídani.

Když jsem se vracela domů, potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Snježano, ty jsi nějaká smutná,“ řekla starostlivě.

Usmála jsem se na ni: „To víte… rodina.“

Pohladila mě po rameni: „Nebojte se říct si o pomoc. Někdy stačí málo.“

Ten den večer jsem seděla s Lenkou u stolu a poprvé jsme spolu otevřeně mluvily o tom, jak těžké je být matkou i babičkou v dnešní době. O strachu z budoucnosti i o tom, jak moc nám záleží na dětech.

Možná jsme nenašly řešení hned – ale aspoň jsme si poprvé přiznaly pravdu.

A tak tu teď sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být oporou druhým a neztratit přitom sama sebe? Kolik toho ještě uneseme? Co byste dělali vy na mém místě?