Byt jako dar, nebo zkouška rodiny?

„Mami, prosím tě, musíš to pochopit! Je to moje žena, chci, aby byla doma oficiálně,“ ozval se Petr a jeho hlas zněl naléhavěji než kdy dřív. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, a cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Byt na Vinohradech jsem kupovala s tátou ještě před jeho smrtí. Bylo to naše hnízdo, naše jistota. Když jsem ho Petrovi darovala k svatbě, věřila jsem, že mu dávám kus domova – ne klíč k rodinným sporům.

„Péťo, já ji skoro neznám. Vždyť jste spolu sotva rok. Co když… co když to nevyjde?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si stačila rozmyslet, jestli to vůbec chci říct nahlas. Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Mami, já ji miluju. A ona mě taky. Chci s ní žít naplno, bez tajností a polovičatostí.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na vlastní svatbu. Jak mi máma šeptala do ucha: „Jano, všechno je teď nové a krásné, ale pamatuj – majetek je majetek.“ Tehdy jsem to nechápala. Teď jsem byla já ta matka, co se bojí o rodinné dědictví.

Petr s Terezou přišli na návštěvu v neděli odpoledne. Tereza byla milá, usmívala se a pomáhala mi s koláčem. Ale pořád jsem v ní viděla cizinku. „Paní Jano, já chápu, že máte strach,“ začala opatrně, „ale já bych nikdy Petrovi neublížila.“

„To nikdo nikdy neplánuje,“ odpověděla jsem tiše a všimla si, jak Petr sevřel její ruku pod stolem.

Večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když se rozvedou? Co když Tereza bude mít nárok na polovinu bytu? Co když přijdu o všechno, co jsme s mužem budovali celý život?

Druhý den jsem volala své sestře Aleně. „Jani, tohle je těžký,“ povzdechla si do telefonu. „Ale víš co? Důvěra je základ. A když mu nevěříš teď, co budeš dělat za pár let?“

Ale jak mám věřit někomu, koho sotva znám? Jak mám chránit syna i rodinu zároveň?

Zašla jsem za právníkem. „Paní Nováková,“ začal suše, „pokud syn byt vlastní a vy jste ho opravdu darovala jemu osobně, může tam manželku přihlásit k trvalému pobytu. To ale neznamená spoluvlastnictví. Pokud byste chtěla mít jistotu, že v případě rozvodu zůstane byt jen vašemu synovi, doporučuji předmanželskou smlouvu.“

Předmanželská smlouva! To slovo mi znělo v hlavě jako rána kladivem. Jak bych mohla Petrovi navrhnout něco takového? Vždyť by to znamenalo, že mu nevěřím…

Další týden jsme seděli všichni tři u stolu. Petr byl nervózní, Tereza se snažila tvářit klidně.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „já chápu tvoje obavy. Ale já chci žít s Terezou jako rodina. Nechci před ní nic skrývat.“

Podívala jsem se na něj a viděla v něm malého kluka, který mě prosil o první kolo pod stromeček. Teď už byl dospělý muž a já měla pocit, že ho ztrácím.

„Péťo,“ řekla jsem tiše, „já tě miluju a chci pro tebe jen to nejlepší. Ale bojím se… Bojím se, že přijdeš o všechno.“

Tereza položila ruku na mou: „Paní Jano, já bych nikdy…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji. „Ale život je někdy složitější než naše sliby.“

Nakonec jsme se domluvili – Tereza bude mít trvalý pobyt v bytě, ale Petr si nechá poradit od právníka ohledně majetkového vypořádání pro případ rozvodu.

Když odešli, seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela: Udělala jsem správně? Můžu věřit lásce svého syna víc než vlastnímu strachu? A kde je hranice mezi ochranou rodiny a důvěrou v její nové členy?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit majetek za každou cenu, nebo dát přednost důvěře a lásce?