Deset let v manželství: Jsem jen služka, nebo partnerka?

„Jano, kde mám čisté ponožky?“ ozvalo se z ložnice už potřetí během deseti minut. Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a v hlavě mi hučelo. „V šuplíku, jako vždycky!“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Petr se objevil ve dveřích, zamračený. „Nemusíš být hned protivná. Já jenom…“ Nedopověděl. Věděl, že to nemá cenu.

Dnes je to přesně deset let, co jsme se vzali. Měla bych být šťastná, ale místo toho cítím jen únavu a prázdno. Když jsme s Petrem začínali, byli jsme nerozlučná dvojka. Smáli jsme se, plánovali budoucnost, chodili na procházky po nábřeží Vltavy a snili o domě plném smíchu. Dům máme. Smích? Ten se někde ztratil mezi koši s prádlem a účtenkami za nákup.

Každý den začíná stejně: budík v šest, rychle připravit snídani pro děti – Aničku a Tomáška – a pro Petra kávu do termosky. Děti do školy, Petr do práce. Já? Zůstávám doma. Uklízím, peru, vařím, nakupuji. Když mám štěstí, najdu si hodinu na knížku nebo krátkou procházku. Ale většinou mě čeká další várka povinností.

Někdy si připadám jako duch. Nikdo si nevšimne, že je lednice plná nebo že mají děti čisté oblečení. Nikdo neocení, že jsem vymalovala dětský pokoj nebo že jsem upekla koláč podle receptu mojí babičky. Všechno je samozřejmé. A když něco nestihnu? „Jano, proč není vyžehleno?“ „Mami, kde mám penál?“

Začalo to nenápadně. Po mateřské jsem se chtěla vrátit do práce, ale Petr mě přesvědčil: „Je lepší, když budeš doma. Děti tě potřebují.“ Souhlasila jsem – vždyť to dává smysl. Ale roky plynuly a já se ztrácela sama sobě. Moje kamarádky z vysoké mají kariéru, cestují, žijí. Já žiju pro ostatní.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a zkusila to otevřít: „Petře, myslíš, že bych mohla zase začít pracovat? Třeba na poloviční úvazek…“ Ani se na mě nepodíval od televize: „A kdo se postará o děti? Víš přece, jak je to teď složité.“

Zamrzelo mě to. Chtěla jsem víc – víc než být jen služka ve vlastním domě. Chtěla jsem být vidět.

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem vylévala všechno: vztek, smutek i touhu po změně. Jednoho dne jsem si všimla, že už ani nevím, co mám ráda. Kdy jsem naposledy byla v kině? Kdy mi Petr naposledy řekl, že mě má rád?

Jednoho odpoledne přišla na návštěvu moje sestra Lucie. Seděly jsme u kávy a ona najednou řekla: „Jani, ty jsi úplně vyhaslá. Co se děje?“ Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě spadlo – pocit nevděku, samoty i bezmoci.

Lucie mě objala a řekla: „Musíš si říct o pomoc. Takhle to dál nejde.“

Ten večer jsem si sedla s Petrem znovu: „Petře, já už takhle nemůžu dál. Připadám si jako služka. Potřebuju změnu.“

Petr byl překvapený: „Ale vždyť všechno funguje…“

„Funguje to jen pro vás! Já už nejsem šťastná,“ vyhrkla jsem.

Následovalo dlouhé ticho. Pak Petr řekl: „Tak co chceš dělat?“

„Chci zpátky do práce. Chci mít čas na sebe. Chci být zase Jana – ne jen máma a manželka.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Děti byly zmatené, Petr naštvaný. První týdny byly plné hádek a výčitek: „Kdo teď bude vařit?“ „Kdo vyzvedne děti?“ Ale já vydržela.

Našla jsem si práci v knihovně na poloviční úvazek. Poprvé po letech jsem měla pocit, že dělám něco pro sebe. Začala jsem chodit na jógu a občas na víno s Lucií.

Doma se věci pomalu měnily. Petr musel začít pomáhat – naučil se vařit jednoduchá jídla a občas vyžehlil košile. Děti pochopily, že i máma má svůj život.

Nebylo to snadné ani rychlé. Ale postupně jsme si našli nový rytmus.

Dnes už nejsem jen služka své rodiny. Jsem zase Jana – žena s vlastním životem i sny.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké říct si o respekt a uznání od těch nejbližších? Myslíte si, že je možné změnit zaběhnuté role v rodině bez toho, aby člověk riskoval rozpad vztahu?