Mezi dětstvím a odpovědností: Příběh mladé matky z Ostravy

„To snad nemyslíš vážně, Aneto! Vždyť ti je teprve šestnáct!“ křičela na mě máma, když jsem jí v kuchyni mezi slzami oznámila, že jsem těhotná. Venku zuřila podzimní bouřka a kapky deště bubnovaly do oken našeho panelákového bytu v Ostravě-Porubě. Táta seděl u stolu, ruce zaťaté v pěst, a mlčel. Jeho ticho bylo horší než mámin křik. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

„A kdo je ten kluk? To byl ten Honza z vedlejší třídy?“ zeptala se máma podezřívavě. Jen jsem přikývla a cítila, jak se mi hroutí svět. Honza už se mnou nechtěl nic mít. Když jsem mu to řekla, jen pokrčil rameny a řekl: „To není můj problém.“ Od té doby mi nebral telefon.

Dny plynuly v mlze strachu a studu. Ve škole si začali šuškat, spolužačky se mi vyhýbaly. „Viděla jsi Anetu? Prý je v tom,“ slyšela jsem za zády na chodbě. Učitelka češtiny mě jednou po hodině zastavila: „Aneto, víš, že to nebude jednoduché. Ale jestli budeš potřebovat pomoc, přijď za mnou.“ Byla první dospělá, která mi nabídla pochopení místo odsouzení.

Doma to bylo horší. Máma se mnou skoro nemluvila, táta chodil domů později než obvykle. Jednou večer jsem slyšela jejich hádku za zavřenými dveřmi ložnice:

„To je tvoje vina! Nikdy jsi ji pořádně nevychovala!“
„A ty snad jo? Kdy jsi s ní naposledy mluvil?“

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině. Jediný, kdo mě držel nad vodou, byla moje mladší sestra Klára. Každý večer si ke mně sedla na postel a šeptala: „Neboj se, Anetko, všechno zvládneš.“

Těhotenství postupovalo a já musela čelit realitě. Lékařka mi doporučila psychologickou pomoc, ale máma to odmítla: „Nebudeme dělat ostudu po sídlišti.“ Všechno jsem musela zvládnout sama. Každý den jsem bojovala s únavou, nevolností i pohledy sousedek v obchodě.

Jednoho dne se máma vrátila z práce dřív. Sedla si ke mně do pokoje a poprvé za dlouhou dobu mě pohladila po vlasech.

„Víš, Aneto, já taky nebyla připravená být mámou. Ale zvládla jsem to. Ty to zvládneš taky. Jen… bude to těžké.“

Poprvé jsem ji viděla plakat.

Porod byl rychlý a bolestivý. Malý Matyášek přišel na svět v ostravské porodnici za chladného únorového rána. Když mi ho položili do náruče, cítila jsem strach i lásku zároveň. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná.

První týdny doma byly peklo. Matyáš plakal celé noci, já byla vyčerpaná a máma mi vyčítala každou chybu. „Tak jsi to chtěla, tak se starej!“ křičela jednou v noci, když jsem nezvládla utišit jeho pláč. Táta se stáhl do sebe úplně.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. „Musíme si promluvit o vaší situaci,“ řekla vážně. Máma byla naštvaná: „Co je komu do toho?“ Ale já věděla, že potřebuju pomoc. Začala jsem chodit na skupinu pro mladé matky v komunitním centru. Tam jsem poprvé potkala jiné dívky jako já – Lucii z Hrabůvky, která přišla o rodiče; Moniku z Poruby, kterou doma bijí; a Martinu z Přívozu, která žije s babičkou.

Společně jsme sdílely strachy i malé radosti. Povzbuzovaly jsme se navzájem a učily se být matkami navzdory všem předsudkům. Jednou jsme seděly na lavičce před centrem a Lucie řekla: „Víš co? My nejsme špatné matky. Jen jsme začaly dřív.“

Postupně se situace doma uklidnila. Máma mi začala pomáhat s Matyášem a táta si ho občas vzal na procházku. Klára byla pyšná teta a ve škole jsem si našla pár nových kamarádek – hlavně ty, které samy něco zažily.

Nejtěžší bylo smířit se s tím, že Honza nikdy nebude chtít být otcem mého syna. Když jsme se náhodou potkali v supermarketu, jen odvrátil hlavu a prošel kolem mě jako kolem cizí.

Přesto všechno jsem začala věřit, že můžu mít budoucnost. Přihlásila jsem se na dálkové studium zdravotní školy a sním o tom, že jednou budu zdravotní sestra.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spícího Matyáše. Přemýšlím: Proč je společnost tak rychlá v odsuzování? Proč je pro některé lidi jednodušší ukázat prstem než podat pomocnou ruku?

Možná nejsem dokonalá matka ani dokonalá dcera. Ale každý den bojuju – za sebe i za svého syna.

A vy? Myslíte si, že by mladé matky měly dostat druhou šanci? Nebo je lepší je soudit podle jedné chyby?