Když láska vyprchá: Příběh jednoho manželství po pětapadesátce

„Karel, slyšíš mě vůbec?“ ozvalo se z kuchyně, kde moje žena Jana už potřetí opakovala otázku, jestli chci k večeři guláš nebo rizoto. Seděl jsem u stolu, ruce složené na břiše, a zíral do prázdna. V hlavě mi hučelo. „Cože?“ vyhrkl jsem nakonec, i když jsem přesně věděl, na co se ptala. „Nic, nech to být,“ odpověděla tišeji, ale v jejím hlase byl slyšet smutek i podráždění.

Bylo mi pětapadesát a měl jsem pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Děti už dávno odešly z domu – Tomáš žije v Brně, Lenka v Praze. S Janou jsme zůstali sami v našem panelákovém bytě na sídlišti v Plzni. Všechno bylo najednou tak tiché. Dřív jsme se smáli, hádali, plánovali dovolené na Šumavě nebo u moře v Chorvatsku. Teď jsme spolu seděli u stolu a mlčeli. Každý večer stejný rituál: televize, večeře, pár vět o počasí nebo o tom, co psali na Seznamu.

Jednou večer jsem se přistihl, jak si představuji život bez Jany. Ne že bych si přál, aby odešla nebo nedejbože zemřela – jen jsem si představoval, jaké by to bylo být sám. Bez těch jejích poznámek o tom, že neumím pořádně utřít nádobí, bez jejího věčného plánování a připomínek. Zjistil jsem, že mě ta představa vlastně uklidňuje.

Začal jsem chodit na delší procházky po Borském parku. Sedával jsem na lavičce a pozoroval mladé páry s dětmi nebo staré lidi, kteří se drželi za ruce. Přemýšlel jsem, kde se to v našem vztahu pokazilo. Byl jsem špatný manžel? Nebo jsme jen oba zestárli a unavili se jeden druhým?

Jednoho dne přišla Jana domů dřív z práce. Sedla si naproti mně ke stolu a dlouho mlčela. Pak řekla: „Karle, co se s tebou děje? Jsi poslední dobou úplně jiný.“ Podíval jsem se jí do očí a poprvé po letech jsem byl upřímný: „Já nevím… mám pocit, že už to mezi námi není ono.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana začala plakat. „Tohle jsem nechtěla slyšet,“ zašeptala. Chtěl jsem ji obejmout, ale něco mě zastavilo. Možná strach, možná lhostejnost.

Následující týdny byly jako zlý sen. Jana se snažila – vařila moje oblíbená jídla, navrhovala společné výlety. Já jsem byl čím dál víc uzavřený do sebe. V práci jsem byl roztržitý, kolega Petr si mě dobíral: „Co je s tebou? Žena tě sekýruje?“ Jen jsem pokrčil rameny.

Jednoho večera jsme seděli u televize a Jana najednou vypnula zvuk. „Karle, chceš se rozvést?“ zeptala se přímo. Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí do břicha. „Já… nevím,“ koktal jsem. „Asi bychom si měli dát pauzu.“

Začali jsme žít vedle sebe jako spolubydlící. Každý měl svůj program, své zájmy. Já chodil na pivo s kamarády do hospody U Štěpána, Jana začala navštěvovat kurz keramiky v kulturním domě. Doma jsme se míjeli jako stíny.

Jednou večer přišla Lenka na návštěvu. „Co se tady děje?“ ptala se podezřívavě, když viděla napětí mezi námi. S Janou jsme jí řekli pravdu. Lenka začala plakat: „Vy jste byli vždycky takový vzor! Co teď bude?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. Cítil jsem vinu i úlevu zároveň. Vinu za to, že ubližuji Janě i dětem; úlevu z toho, že už nemusím předstírat.

Po několika měsících jsme podali žádost o rozvod. Všechno šlo rychle – děti už byly dospělé, majetek jsme měli rozdělený jasně. Poslední večer před rozvodem jsme seděli s Janou u stolu a pili víno. „Myslíš, že jsme udělali všechno pro to, abychom to zachránili?“ zeptala se tiše.

„Možná ano… možná ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale už bychom nebyli šťastní.“

Po rozvodu jsem zůstal v bytě sám. První týdny byly těžké – ticho bylo ještě hlasitější než dřív. Ale postupně jsem si začal zvykat na nový režim. Ráno káva na balkoně, odpoledne procházka po městě, občas návštěva kina nebo divadla.

Občas potkám Janu ve městě – vypadá spokojeněji než dřív. Usmějeme se na sebe a jdeme dál každý svou cestou.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělal jsem správně? Nebo jsem jen utekl před odpovědností? Je možné začít znovu i v pětapadesáti? Co byste udělali vy na mém místě?