Když rodina bolí: Příběh mezi tchyní, manželkou a mnou

„Jestli ještě jednou urazíš moji ženu, nebudeš tady vítaná!“ vykřikl jsem a sám sebe jsem v tu chvíli nepoznával. Moje matka, paní Marie, stála v kuchyni s rukama v bok a její pohled by dokázal rozpustit i led na Vltavě. Martina, moje žena, seděla u stolu s očima sklopenýma do hrnku kávy, a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu muset stát mezi dvěma nejdůležitějšími ženami svého života jako rozhodčí v zápase bez pravidel. Když nám máma nabídla, abychom se k ní nastěhovali po tom, co jsme přišli o byt kvůli developerskému projektu v Holešovicích, byl jsem jí vděčný. Vždyť kdo by nechtěl ušetřit na nájmu a mít blízko babičku pro našeho malého Filipa? Jenže už první týden ukázal, že to nebude tak jednoduché.

„Martino, proč jsi zase nechala nádobí ve dřezu? U nás doma se to takhle nedělá,“ začala máma jednoho rána. Martina jen tiše odpověděla: „Chtěla jsem to dodělat po snídani.“ Ale máma už byla ve svém živlu: „To je pořád nějaké chtěla jsem! U nás se věci dělají hned.“

Snažil jsem se to zlehčit: „Mami, nech to být. Každý máme svůj styl.“ Ale ona jen mávla rukou. „Tohle není styl, to je lenost.“

Martina se mi večer svěřila: „Ondro, já už to nezvládám. Připadám si tu jako vetřelec. Tvoje máma mě pořád jen kritizuje.“ Držel jsem ji za ruku a sliboval, že to bude lepší. Ale nebylo.

Začaly hádky kvůli maličkostem – jak pověsit prádlo, jak vařit brambory, jak vychovávat Filipa. Máma měla na všechno svůj názor a Martina byla čím dál víc uzavřená do sebe. Já jsem byl rozpolcený – na jednu stranu jsem chápal mámu, která byla celý život zvyklá na svůj řád, na druhou stranu jsem viděl, jak moc tím trpí moje žena.

Jednoho večera jsem přišel domů a slyšel zvýšené hlasy z kuchyně. „Ty jsi nikdy nebyla dost dobrá pro mého syna! Kdybys aspoň uměla pořádně vařit!“ křičela máma. Martina plakala. Ve mně se něco zlomilo. „Dost! Jestli ještě jednou urazíš Martinu, nebudeš tady vítaná! Tohle je i její domov!“

Máma na mě zůstala zírat jako opařená. „Takže ty se postavíš proti vlastní matce kvůli nějaké holce?“

„Není to nějaká holka! Je to moje žena a matka mého dítěte!“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se propadám do země. Máma odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Martina seděla tiše a slzy jí stékaly po tváři.

Následující dny byly jako chůze po tenkém ledě. Máma s námi skoro nemluvila, jen občas utrousila nějakou poznámku směrem k Martině. Filip začal být neklidný a ptal se mě: „Tati, proč je babička na maminku zlá?“ Co mu mám říct? Že rodina někdy bolí víc než cizí lidé?

Začal jsem hledat nové bydlení. Peněz moc nebylo – hypotéka byla nedosažitelná a nájmy v Praze šly do nebe. Martina navrhla, že bychom mohli jít do podnájmu někam na okraj města. Máma o tom nechtěla ani slyšet: „To mě tu necháte samotnou? Po tom všem?“

Jednou večer jsem seděl sám v obýváku a přemýšlel nad tím vším. V hlavě mi zněla slova mého otce, který zemřel před pěti lety: „Rodina je základ všeho, ale nesmíš kvůli ní ztratit sám sebe.“ Co když už jsem sám sebe dávno ztratil?

Nakonec jsme se s Martinou rozhodli odejít. Našli jsme malý byt v Modřanech – nebyl nic moc, ale byl náš. Máma mi dlouho nemohla odpustit. Volala mi jen občas a pokaždé mi připomněla, jak jsem ji zklamal.

Martina pomalu rozkvétala. Filip byl šťastnější a já měl konečně pocit klidu. Ale někde uvnitř mě pořád hlodal pocit viny – mohl jsem to udělat jinak? Měl jsem být trpělivější? Nebo je někdy správné říct dost i vlastní rodině?

Dnes sedím u okna našeho nového bytu a dívám se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlím: Kolik toho jsme ochotni obětovat pro klid v rodině? A kde je ta hranice mezi loajalitou ke svým rodičům a ochranou vlastní rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?