Mezi dvěma ohni: Když rodina rozděluje místo aby spojovala

„Takže ty opravdu nechceš svatbu?“ vyhrkla jsem, hlas se mi třásl a ruce jsem měla sevřené v pěst. Seděli jsme s Michalem v jeho dětském pokoji, kde na stěnách stále visely plakáty hokejistů a na poličce stála zaprášená maturitní šerpa. Venku bylo sychravo, listopadová mlha se lepila na okna a já měla pocit, že se dusím nejen v tomhle pokoji, ale i ve vlastním životě.

Michal se na mě ani nepodíval. „Nechci. Ne teď. Je to zbytečné divadlo, vždyť dítě můžeme vychovávat i tak.“

„A co já? Co moje rodina? Co tvoje rodina?“ vyhrkla jsem zoufale. V břiše mi škublo – možná dítě cítilo můj strach.

Do pokoje vtrhla jeho máma, paní Novotná, s výrazem, který jsem znala už z tolika nedělních obědů. „Lucko, chápeš přece, že dneska už nikdo nemusí spěchat do chomoutu. Michal má pravdu. Hlavně klid a žádné scény.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si představovala, že až budu těhotná, budu mít kolem sebe milující rodinu, která mě podpoří. Místo toho jsem byla sama mezi čtyřmi stěnami, kde mi nikdo nerozuměl.

Když jsme večer seděli u stolu, pan Novotný mlčky krájel maso a pozoroval nás. Najednou položil příbor a zadíval se přímo na Michala: „Myslíš si, že je to fér? Že Lucka bude vychovávat vaše dítě bez jistoty? Bez toho, abys jí dal najevo, že za ní stojíš?“

Michal zrudl. „Tati, to není tak jednoduché.“

„Ale je,“ řekl jeho otec tiše, ale pevně. „Já jsem si tvoji mámu bral taky mladý. Nebylo to snadné, ale věděl jsem, že to je správné.“

Paní Novotná protočila oči a začala sbírat talíře. „To byla jiná doba, Karle.“

Já jen seděla a cítila se menší a menší. Moje vlastní rodiče bydlí v Olomouci a nemohli přijet tak narychlo. Volala jsem mámě každý večer a ona mě utěšovala: „Neboj se, Lucko, všechno dobře dopadne.“ Ale já tomu už nevěřila.

Noc byla nekonečná. Michal seděl u počítače a já ležela v posteli s očima upřenýma do stropu. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych měla odejít. Kam bych šla? K rodičům? Do podnájmu? S dítětem?

Ráno mě vzbudilo klepání na dveře. Pan Novotný stál na prahu s hrnkem čaje. „Lucko, pojď se mnou na procházku.“

Šli jsme mlčky parkem mezi holými stromy. Najednou se zastavil: „Víš, já tě chápu. Když jsem byl mladý, taky jsem měl strach. Ale když člověk miluje, musí někdy riskovat. Michal je tvrdohlavý po mámě, ale není zlý. Jen neví, co chce.“

Rozbrečela jsem se. „Já už nemůžu dál bojovat sama.“

Položil mi ruku na rameno: „Neboj se říct mu všechno naplno. I kdyby to mělo bolet.“

Večer jsme seděli s Michalem v kuchyni sami. Dlouho bylo ticho. Nakonec jsem začala: „Mám pocit, že ti na mně nezáleží. Že ti nezáleží ani na našem dítěti.“

Zvedl hlavu: „To není pravda! Jen… mám strach. Zodpovědnost mě děsí. Svatba je pro mě jako past.“

„A pro mě je to jistota,“ řekla jsem tiše.

Mlčel dlouho. Pak najednou řekl: „Možná bychom měli jít na nějakou terapii nebo aspoň si o tom promluvit s někým dalším.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem ucítila záblesk naděje.

Další dny byly plné hádek i smíření. Paní Novotná byla uražená, že jí syn neposlouchá na slovo. Pan Novotný nás podporoval a dokonce nabídl, že nám pomůže najít byt.

Jednou večer přišla paní Novotná za mnou do pokoje: „Lucko, já vím, že to pro tebe není lehké. Ale já jen nechci, aby Michal udělal chybu.“

„A co když je chyba neudělat nic?“ zeptala jsem se jí.

Podívala se na mě dlouze a pak jen pokrčila rameny.

Nakonec jsme s Michalem šli k rodinnému poradci. Bylo to těžké – slyšet pravdu o sobě i o druhém bolí víc než hádky doma. Ale pomohlo nám to pochopit jeden druhého.

Po několika týdnech jsme se rozhodli – svatbu odložíme do doby po narození dítěte, ale budeme spolu bydlet sami. Pan Novotný nám pomohl najít malý byt v centru města.

Když jsme se stěhovali, paní Novotná stála ve dveřích a plakala. Nevím dodnes, jestli štěstím nebo smutkem.

Teď sedím v našem novém bytě a píšu tenhle příběh s rukou položenou na břiše. Pořád mám strach – z budoucnosti, z toho, jestli to zvládnu. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že nejsem úplně sama.

Někdy si říkám: Proč musí být rodina tak složitá? Proč místo aby nás spojovala, nás rozděluje? Co byste dělali vy na mém místě?