Nekonečný pláč z bytu 3B: Co jsme mohli udělat jinak?

„Zase to začalo,“ zašeptala jsem si pro sebe, když se zpoza tenkých stěn našeho paneláku ozval ten známý, srdcervoucí pláč. Bylo to už potřetí tento týden. Byt 3B, přímo naproti našemu, byl vždycky zahalený tajemstvím. Nikdy jsem neviděla paní Novotnou s malým Tomáškem venku na hřišti, nikdy se nezastavila na kus řeči jako ostatní maminky. Jen ten pláč, který se v noci rozléhal chodbou a bodal mě do srdce.

Jednou večer jsem seděla s manželem Petrem u stolu a snažila se soustředit na zprávy. „Slyšíš to?“ zeptala jsem se ho tiše. Petr jen pokrčil rameny: „To je zase ten kluk od Novotných. Asi má noční můry.“ Ale já věděla, že to není obyčejný dětský pláč. Byl v něm strach, zoufalství, něco, co mě nutilo vstát a jít ke dveřím. Ale nikdy jsem to neudělala.

Jednoho dne jsem potkala paní Novotnou na chodbě. Vypadala unaveně, oči měla zarudlé a ruce se jí třásly. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ji nesměle. Odpověděla mi jen tichým kývnutím a rychle zmizela za dveřmi. Chtěla jsem se zeptat, jestli je všechno v pořádku, ale slova mi uvízla v krku. Co kdybych ji urazila? Co když je všechno v pořádku a já jen zbytečně zasahuji do cizích věcí?

Na schůzi SVJ jsme o tom mluvili. Paní Hrdličková z pátého patra řekla: „Měli bychom něco udělat! Ten kluk pořád brečí, to není normální.“ Ale pan Vávra, předseda výboru, mávl rukou: „To jsou rodinné záležitosti. Nepleťme se do toho.“ A tak jsme mlčeli dál.

Jednou v noci byl pláč tak hlasitý, že jsem nemohla spát. Vstala jsem a šla ke dveřím. Srdce mi bušilo až v krku. Položila jsem ruku na kliku, ale nakonec jsem ji zase stáhla. Co když mě paní Novotná obviní z toho, že špehuji? Co když jí tím ještě víc ublížím? Vrátila jsem se do postele a celou noc přemýšlela nad tím, jestli bych měla zavolat policii nebo sociálku.

Další den jsem potkala Tomáška na chodbě. Měl modřinu pod okem a díval se do země. „Ahoj Tomášku,“ zkusila jsem opatrně. Jen tiše zamumlal pozdrav a rychle zmizel za rohem. Srdce mi pukalo bolestí, ale pořád jsem nic neudělala.

Jednoho rána přijela k domu policejní dodávka a sanitka. Všichni sousedé vyhlíželi z oken nebo postávali na chodbě a šeptali si mezi sebou. Policisté vyvedli paní Novotnou v poutech a Tomáška odváželi záchranáři. Nikdo nevěděl přesně, co se stalo, ale všichni jsme tušili, že jsme mohli něco udělat dřív.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu v tichu. „Měli jsme zavolat pomoc,“ řekla jsem tiše. Petr jen sklopil hlavu: „Všichni jsme mohli něco udělat.“

Od té doby nemůžu spát. Každou noc slyším v hlavě ten pláč a přemýšlím, jestli by všechno dopadlo jinak, kdybych byla odvážnější. Kdybych překonala strach z toho, co si o mně ostatní pomyslí, kdybych prostě zavolala pomoc.

Možná jsme všichni trochu vinni tím, že jsme raději zavírali oči před tím, co se děje za zdmi našich bytů. Možná jsme si říkali, že to není naše věc, že rodinné záležitosti patří za zavřené dveře. Ale co když právě naše mlčení stálo jedno dítě jeho dětství?

Dnes už je byt 3B prázdný a ticho na chodbě je tíživější než kdy dřív. Každý den procházím kolem těch dveří a ptám se sama sebe: Co bych udělala jinak? A co byste udělali vy?