Když ti zbyde aspoň trochu svědomí, umyj to nádobí: Příběh jedné matky z Brna

„Kdybys měla aspoň trochu svědomí, umyla bys to nádobí!“ zařvala jsem do ticha bytu, až se mi hlas zlomil. Věděla jsem, že mě slyší – ta žena, která teď žije s mým bývalým mužem a mým synem. Slyšela mě skrz telefon, když jsem se snažila domluvit předání malého Filipa. Vždycky je to stejné: ona mi odpoví tím svým ledovým klidem, že „to není její povinnost“, a já mám chuť rozbít všechno kolem sebe.

Jmenuji se Alena Novotná. Je mi třicet čtyři let a žiju v Brně. Ještě před čtyřmi lety jsem byla přesvědčená, že mám všechno: milujícího manžela Petra, krásného syna Filipa a malý byt na Lesné. Pak přišla ta rána – Petr mi oznámil, že se zamiloval do jiné. Do Radky. Prý je to osudová láska. Prý už mezi námi nic není. Prý to pochopím.

Nechápala jsem nic. Jen jsem seděla na posteli a držela Filipa v náručí, zatímco Petr balil kufry. Filip měl tehdy tři roky a nechápal vůbec nic. Jen se mě ptal, proč tatínek odchází. A já mu lhala – že tatínek musí do práce, že se brzy vrátí.

První týdny byly peklo. Filip plakal každou noc, já brečela s ním. V práci jsem dělala chyby, šéfová na mě křičela. Máma mi říkala, že musím být silná kvůli synovi. Ale jak mám být silná, když mám pocit, že se mi rozpadl celý svět?

Pak přišla první návštěva u Petra. Radka otevřela dveře v mém starém svetru – ten si Petr vzal omylem s sebou. Usmála se na mě tím svým falešným úsměvem a pozvala mě dál. Filip běžel k tátovi a objal ho. Já stála v předsíni a cítila se jako vetřelec ve vlastním životě.

„Chceš kafe?“ zeptala se Radka.

„Ne, děkuju,“ odpověděla jsem stroze.

„Můžeš si sednout,“ ukázala na gauč.

Sedla jsem si a pozorovala Filipa, jak si hraje s novými hračkami. Bylo mi do breku. Petr se tvářil provinile, ale neřekl nic. Radka mezitím začala uklízet kuchyň – moje kuchyňské nádobí, moje utěrky, moje vzpomínky.

Od té doby jsem tam chodila každý druhý víkend. Vždycky stejný scénář: Filip šťastný, Petr nervózní, Radka chladná jako led. Jednou jsem přišla dřív a našla Filipa samotného u televize, zatímco Radka telefonovala na balkoně. Když jsem jí řekla, že by měla na Filipa dávat větší pozor, jen pokrčila rameny: „Nejsem jeho máma.“

Tohle mě bodlo nejvíc. Nejsem jeho máma? Já jsem jeho máma! Já jsem ta, která s ním byla v nemocnici, když měl zápal plic. Já jsem ta, která ho učila jezdit na kole. Já jsem ta, která kvůli němu nespala celé noci.

Začala jsem mít strach. Co když Filip začne mít Radku radši než mě? Co když zapomene na všechno, co jsme spolu prožili? Co když už nebudu jeho nejdůležitější člověk?

Jednou večer mi Filip volal z Petrova bytu.

„Mami, Radka mi nedala večeři,“ řekl tiše.

„Jak to?“ ptala jsem se rozrušeně.

„Řekla, že si mám počkat na tátu.“

V tu chvíli jsem měla chuť sednout do auta a jet tam. Ale nemohla jsem – bylo už pozdě a Petr mi zakázal chodit bez ohlášení.

Druhý den jsem Petrovi volala.

„Proč Filip neměl večeři?“

„Radka říkala, že jsi mu poslala svačinu.“

„To byla jen houska! On potřebuje pořádné jídlo!“

Petr mlčel. Pak jen zamumlal něco o tom, že to vyřeší.

Začala jsem mít pocit, že bojuju s větrnými mlýny. Každý den nový problém: Filip přišel domů s roztrhanými kalhotami – prý spadl na hřišti a Radka mu ani nevyprala oblečení; Filip měl horečku a Radka mu dala jen studený obklad; Filip měl narozeniny a Radka zapomněla koupit dort.

Všechno to byly maličkosti – ale dohromady tvořily obrovskou hromadu bolesti a bezmoci. Cítila jsem se jako špatná matka. Jako někdo, kdo selhal.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na dřez plný špinavého nádobí. Bylo to směšné – tolik slz kvůli pár talířům. Ale nebylo to jen o nádobí. Bylo to o respektu. O tom, že někdo cizí vstoupil do mého života a převzal všechno, co bylo moje – ale bez lásky k tomu nejdůležitějšímu: k mému synovi.

Moje máma mi řekla: „Musíš si najít nový smysl života.“ Ale jak? Když každý den žiju jen pro Filipa? Když každý den bojuju o jeho lásku?

Jednou večer mi Filip řekl: „Mami, já tě mám nejradši na světě.“ Objala jsem ho tak silně, až mě bolely ruce.

Ale stejně mě pořád pronásleduje otázka: Kde končí povinnost matky a začíná právo na vlastní klid? Mám právo být šťastná i bez něj? Nebo budu navždy žít jen pro něj?

Co byste udělali vy? Je možné najít rovnováhu mezi mateřskou láskou a vlastním štěstím?