Nechtěný host: Jak mi pobyt u dcery otevřel oči

„Mami, jak dlouho tu ještě budeš?“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Lucie nervózně sklízela nádobí. Její hlas byl tichý, ale v každém slově jsem cítila napětí. Seděla jsem u stolu, ruce složené v klíně, a najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Vždyť jsem tu byla teprve týden – a přesto už jsem byla na obtíž.

Ještě před měsícem bych přísahala, že mám skvělou rodinu. Po smrti manžela jsem žila s mladším synem Petrem a jeho ženou Martinou v našem domě v Plzni. Jenže Martina mě nikdy nepřijala. Každý den byl boj o maličkosti – kam pověsit ručník, jak dlouho vařit brambory, kdy větrat ložnici. Petr se snažil být nestranný, ale čím dál častěji mlčel a utíkal do práce. Jednoho večera, když jsem zaslechla Martinu, jak si v ložnici stěžuje: „Já už to s tvojí mámou nevydržím!“, sbalila jsem si pár věcí a odešla. Věřila jsem, že u Lucie najdu pochopení.

Lucie žije s manželem Tomášem a dvěma dětmi v paneláku na Slovanech. Když mi otevřela dveře, objala mě, ale její pohled byl nejistý. „Mami, jasně, zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat,“ řekla tehdy. První dny byly plné povídání a smíchu s vnoučaty. Ale brzy se začaly objevovat malé narážky: „Mami, prosím tě, neuklízej mi v kuchyni,“ nebo „Mami, děti mají svůj režim, nebuď na ně tak přísná.“

Jedno ráno jsem zaslechla Lucii a Tomáše hádat se za zavřenými dveřmi: „Já chápu, že jí je líto, ale já už nemám sílu! Doma je dusno, děti jsou nervózní…“ Srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem nechtěný host i tady.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Lucie byla unavená, podrážděná. Všechno musela zvládat sama – práci, domácnost, děti i mě. Když přišla z práce a já jí začala vyprávět o svých problémech s Martinou, jen mlčky přikývla a šla vařit večeři. Vnoučata mě měla ráda, ale když jsem je napomínala za nepořádek nebo hlasité hraní, Lucie se na mě dívala s výčitkou.

Jednou večer jsme seděly u stolu samy. „Mami,“ začala Lucie opatrně, „já tě mám ráda. Ale někdy mám pocit, že tě nikdy nic nezajímalo kromě toho, co je podle tebe správné. Pamatuješ si vůbec, jaké to bylo, když jsi byla mladá máma? Já někdy potřebuju jen obejmout nebo slyšet: ‚To zvládneš‘…“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství – na přísnou maminku, která nikdy nepochválila ani nepohladila. Celý život jsem se snažila být lepší než ona. Ale byla jsem vůbec? Nebo jsem jen opakovala stejné chyby?

Další dny byly těžké. Lucie byla zamlklá a já se cítila jako cizinec ve vlastním životě. Přemýšlela jsem o Petrově mlčení i o Martininých výčitkách. Možná jsem opravdu nikdy neposlouchala své děti – jen jim říkala, co mají dělat. Možná proto teď nevědí, jak mi být nablízku.

Jedno odpoledne přišla Lucie z práce dřív a našla mě plakat v obýváku. Sedla si ke mně a vzala mě za ruku. „Mami… já nechci, abys byla smutná. Jen bych si přála… abychom spolu uměly mluvit jinak.“

Objaly jsme se a já poprvé po letech pocítila něco jako naději. Možná ještě není pozdě něco změnit.

Dnes už bydlím sama v malém bytě na Doubravce. S Lucií si voláme často – někdy jen tak, někdy si postěžujeme na život nebo se zasmějeme dětem. S Petrem je to složitější; Martina mě k nim domů už nezve a já to respektuji.

Každý večer přemýšlím: Proč je tak těžké být dobrou matkou? Proč nám někdy trvá celý život pochopit vlastní chyby? Možná nejsem jediná… Co byste udělali vy na mém místě?