Proč ona a ne já? Příběh o nespravedlnosti v rodině Novotných

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem se dozvěděla, že Markéta dostala od maminky půl milionu na nový byt v Brně. Seděly jsme v kuchyni u stolu, kde jsme jako děti jedly krupicovou kaši a smály se, když nám maminka vyprávěla pohádky. Teď tu byla ticho, jen její ruce nervózně hladily ubrus.

„Lucko, Markéta to potřebovala. Ty máš přece s Tomášem vlastní dům, ne?“ odpověděla tiše maminka a ani se mi nepodívala do očí. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Vždycky jsem si myslela, že jsme si s Markétou rovné. Jasně, ona byla ta mladší, trochu rozmazlená, ale nikdy jsem jí to nevyčítala. A teď? Najednou mám pocit, že jsem pro maminku jen někdo do počtu.

„A já? Já jsem ti nikdy nestála za to, abys mi pomohla?“ slyšela jsem svůj hlas, jak se mi třese. Maminka se nadechla, ale pak jen pokrčila rameny. „Ty jsi vždycky byla silná, Lucko. Všechno sis zařídila sama.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem tam seděla a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem mamince pomáhala – když byla nemocná, když jí umřel táta, když Markéta odjela studovat do Prahy a já zůstala doma. Vždycky jsem byla ta spolehlivá. A teď mám pocit, že mě za to trestá.

Když jsem to řekla Tomášovi, jen pokrčil rameny: „Tak jí to řekni na rovinu. Proč bys měla mlčet?“ Ale já nevím jak. Vždycky jsme byli rodina, která o emocích moc nemluvila. Všechno se zametalo pod koberec. Jenže tentokrát už to nejde.

Markéta mi volala hned druhý den: „Lucko, prosím tě, nezlob se na mě. Já jsem to nechtěla… Mamka mi sama nabídla.“ Její hlas zněl provinile, ale zároveň v něm bylo něco vítězného. „Víš přece, že s Honzou máme malý byt a čekáme miminko…“

„To je fajn,“ odpověděla jsem stroze a cítila, jak se mezi námi staví zeď. Nikdy jsme si nebyly extra blízké – ona byla vždycky ta krásnější, oblíbenější, já ta rozumná. Ale teď mám pocit, že už nejsme ani sestry.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Jak maminka Markétě volá každý den a mě jen jednou týdně. Jak jí peče bábovku a mně jen sušenky z pytlíku. Jak jí posílá fotky vnoučat a na moje děti si vzpomene jen o Vánocích.

Jednou večer jsem seděla u počítače a psala Markétě zprávu: „Myslíš si někdy, že tě máma má radši?“ Ale pak jsem ji smazala. Co bych tím získala? Jen další hádku?

Začala jsem být protivná i na Tomáše a děti. „Proč jsi pořád taková?“ ptal se mě Tomáš jednou večer, když jsem na něj vyjela kvůli maličkosti. „Protože mám pocit, že pro vlastní mámu nic neznamenám!“ vybuchla jsem.

Dny plynuly a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Každý telefonát s maminkou byl pro mě utrpením. Každé setkání s Markétou připomínkou toho, že ona dostala všechno a já nic.

Jednou jsme seděly s maminkou na zahradě a ona najednou řekla: „Víš, Lucko… Já vím, že to nebylo fér.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „Ale já už nevím, jak to napravit.“

„Možná by stačilo říct promiň,“ zašeptala jsem.

Maminka se rozplakala. Poprvé v životě jsem ji viděla tak zlomenou.

„Já tě mám ráda,“ řekla mezi vzlyky. „Jen jsem měla strach… Že když ti dám peníze, budeš si myslet, že tě lituju.“

V tu chvíli mi došlo, že i ona je jen člověk – se svými chybami a strachy. Ale bolest zůstala.

Dnes už vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. S Markétou jsme si dál vzdálené a s maminkou mluvíme opatrněji než dřív.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč ona a ne já? Je možné někdy odpustit úplně? Nebo některé křivdy zůstanou navždy mezi námi?