Navždy tě volím – příběh o lásce, zradě a odpuštění v české rodině

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ šeptám, zatímco v ruce svírám Tomášův mobil a na displeji bliká zpráva od Kláry. Srdce mi buší až v krku a v hlavě mi hučí. Tomáš stojí uprostřed kuchyně, tvář bledou, ruce bezmocně spuštěné podél těla. „Martino, prosím…“ začíná, ale já ho přeruším: „Nechci slyšet žádné výmluvy.“

Ještě před pár týdny bych přísahala, že jsme šťastní. Po sedmi letech manželství jsme měli svůj malý byt na Žižkově, společné plány a sny. Jenže už rok se nám nedařilo mít dítě a tahle bolest mezi námi rostla jako neviditelná zeď. Každý měsíc jsem doufala, že tentokrát to vyjde, a každý měsíc jsem plakala v koupelně nad jednou čárkou na testu. Tomáš mě objímal, šeptal, že máme čas, ale já cítila, jak se vzdaluje.

A teď tu stojím s důkazem jeho nevěry. Zprávy od Kláry – jeho kolegyně z práce – jsou jasné. „Chybíš mi. Včera to bylo nádherné.“ Nedokážu se nadechnout. Všechno se ve mně svírá. „Jak dlouho?“ ptám se tiše. Tomáš sklopí oči: „Pár měsíců… Martino, byla jsi pořád smutná, já… byl jsem slabý.“

V tu chvíli mám chuť křičet, rozbít talíře, utéct. Ale místo toho jen sedím na židli a dívám se na něj. V hlavě mi běží vzpomínky – první rande v kavárně na Národní třídě, naše svatba v kostele na Malé Straně, společné výlety do Krkonoš. Jak jsme se sem dostali?

Následující týdny jsou jako zlý sen. Tomáš spí na gauči v obýváku, doma je ticho a napětí by se dalo krájet. Moje máma mi po telefonu radí: „Marti, rozveď se s ním! Takový chlap si tě nezaslouží.“ Táta jen mlčí a vyhýbá se pohledu do očí. Kamarádky mě zvou na víno a snaží se mě rozptýlit, ale já mám pocit, že jsem ztratila sama sebe.

Jednoho večera přijde Tomáš domů dřív. Sedne si naproti mně ke stolu a dlouho mlčí. „Martino,“ řekne nakonec, „vím, že jsem ti ublížil. Nechci tě ztratit. Udělám cokoli, abych ti to vynahradil.“ Dívám se na něj a nevím, co říct. V hlavě mi zní mámin hlas: „Rozveď se!“ Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky společného života. Na to, jak jsme spolu zvládli smrt jeho táty, jak jsme šetřili na první dovolenou u moře.

Rozhodnu se dát nám čas. Chodíme spolu k manželské poradkyni – paní Novotná je přísná i laskavá zároveň. Ptá se nás na věci, které jsme si už dávno přestali říkat: „Proč jste spolu? Co vás k sobě poutá?“ Někdy mám chuť utéct z místnosti, když Tomáš mluví o své samotě a strachu z budoucnosti bez dětí. Jindy brečím dojetím, když mi řekne, že mě pořád miluje.

Ale není to jednoduché. Klára mu pořád píše. Jednou ji potkám před jeho prací – vysoká blondýna s výrazným smíchem. Dívá se na mě s lítostí i výčitkou zároveň. „Nechtěla jsem ti ublížit,“ řekne tiše. „Ale Tomáš tě pořád miluje.“ Otočím se a odejdu bez slova.

V práci nejsem schopná se soustředit. Kolegové si šeptají za zády – v kanceláři se drby šíří rychleji než chřipka v lednu. Šéfová mi nabídne volno: „Martino, jestli potřebuješ čas…“ Ale já nechci být doma sama se svými myšlenkami.

Jednoho dne mi zavolá sestra Jana: „Marti, pojď ke mně na víkend.“ U ní doma je živo – její dvě děti pobíhají po bytě a její muž Petr vaří guláš. Najednou si uvědomím, jak moc mi chybí rodina a obyčejný smích dětí.

Po návratu domů najdu Tomáše v kuchyni s dopisem v ruce. „Klára dala výpověď,“ řekne tiše. „Chce začít znovu někde jinde.“ Dívám se na něj a poprvé po dlouhé době cítím úlevu.

Začínáme spolu znovu chodit na procházky po Vltavě, vaříme spolu večeře a povídáme si dlouho do noci. Někdy je to krásné jako dřív, jindy mám pocit, že mezi námi pořád stojí stín minulosti.

Po půl roce zjistím, že jsem těhotná. Nemůžu tomu uvěřit – po tolika měsících slz a zoufalství držím v ruce test se dvěma čárkami. Tomáš mě obejme a oba brečíme štěstím.

Ale ani tehdy není všechno růžové. Moje máma mi stále připomíná: „Nezapomeň, co ti udělal.“ Já ale cítím, že odpuštění je jediná cesta vpřed – pro mě i pro naše dítě.

Dnes sedím u okna s malou Aničkou v náručí a přemýšlím: Udělala jsem správně? Dá se opravdu odpustit zrada? Nebo člověk jen zapomene a naučí se žít s jizvou na srdci?

Co byste udělali vy? Je lepší odejít – nebo bojovat za lásku navzdory všemu?