„Marie, odteď budeš spát v kuchyni“: Jak jsem se stala cizincem ve vlastním domě
„Marie, odteď budeš spát v kuchyni.“
Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co ji vyslovila moje snacha Jana. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v teplé vodě, když mi to oznámila. Tomáš, můj syn, stál opodál a díval se do země. Ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět zhroutil.
Celý život jsem žila pro rodinu. Když byl Tomáš malý, běhala jsem s ním po hřišti, vařila jeho oblíbené buchty a šila mu kostýmy na karneval. Když přišla na svět jeho mladší sestra Eva, byla jsem šťastná, že mám dvě zdravé děti. Můj muž Petr pracoval na dráze a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval. Já taky ne. Vždycky jsem věřila, že rodina je všechno.
Před pěti lety Petr zemřel na infarkt. Zůstala jsem sama v našem starém domě na kraji Plzně. Tomáš s Janou bydleli v paneláku a často si stěžovali na malé prostory. Jednoho dne přišli s návrhem: „Mami, přepiš dům na mě. My se sem nastěhujeme, postaráme se o tebe a ty už nebudeš sama.“
Byla jsem dojatá. Bez váhání jsem souhlasila. Dům byl najednou plný smíchu, dětského křiku a vůně Janiných koláčů. Jenže časem se něco změnilo. Jana začala být podrážděná, Tomáš často mlčel a vnučka Klárka mě začala přehlížet.
Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi:
„Já už to takhle dál nezvládnu! Pořád je tady, všechno komentuje a já nemám ani kousek soukromí!“ syčela Jana.
„Je to moje máma…“ bránil mě Tomáš tiše.
„Tak jí to řekni! Nebo já to udělám!“
Druhý den přišla ta věta. „Marie, odteď budeš spát v kuchyni.“ Prý potřebují pokoj pro Klárku, která už je velká školačka a potřebuje vlastní prostor.
Stála jsem tam jako opařená. Vždyť to byl můj dům! Můj domov! Ale neřekla jsem nic. Jen jsem kývla a začala si balit věci do krabice od banánů.
První noc v kuchyni byla krutá. Lednice hučela, podlaha studila a já nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem pro ně dýchala! Vzpomněla jsem si na všechny ty Vánoce, kdy jsem pekla cukroví do noci, na všechny ty dny, kdy jsem šila záclony a záplaty na kolena…
Ráno jsem vstala dřív než ostatní a připravila snídani. Nikdo mi nepoděkoval. Klárka si vzala rohlík a zmizela v pokoji – v mém bývalém pokoji.
Jednou večer přišla Eva na návštěvu. Sedly jsme si spolu ke stolu v kuchyni.
„Mami, proč spíš tady?“ zeptala se potichu.
„Protože Klárka potřebuje svůj pokoj,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.
Eva se zamračila: „Tohle není správné.“
Ale co mohla dělat? Má vlastní rodinu, dvě malé děti a byt 2+1 na druhém konci města.
Dny plynuly jeden jako druhý. Přestala jsem mluvit o svých pocitech. Začala jsem být neviditelná. Jen když bylo potřeba pohlídat Klárku nebo uvařit oběd pro všechny, najednou si mě všimli.
Jednou večer jsem zaslechla Janin rozhovor s kamarádkou po telefonu:
„Já už fakt nevím… Je to jako mít doma cizího člověka. Pořád tu je a já mám pocit, že nikdy nebudu mít svůj klid.“
Cizí člověk… To slovo mě bodlo do srdce jako nůž.
Začala jsem chodit ven na dlouhé procházky do parku. Sedávala jsem na lavičce a pozorovala ostatní seniory – někteří byli sami, jiní s vnoučaty nebo přáteli. Přemýšlela jsem o tom, jestli bych měla odejít. Ale kam? Do domova důchodců? Nebo zpátky do bytu k Evě?
Jednou večer přišla Jana za mnou do kuchyně:
„Marie… promiň, jestli ti to vadí. Ale my fakt potřebujeme víc prostoru.“
Podívala jsem se jí do očí: „To je v pořádku, Jano. Já už stejně nejsem důležitá.“
Odešla beze slova.
Začala jsem psát deník. Každý večer si zapisuji svoje myšlenky:
„Dneska mi Klárka řekla ‚babičko, proč jsi pořád smutná?‘ Nevěděla jsem, co odpovědět.“
Někdy mám chuť křičet: Proč jste mě sem zvali? Proč jste mi slibovali lásku a péči? Proč teď nemám právo ani na vlastní postel?
Ale pak si vzpomenu na Tomáše jako malého kluka s rozbitým kolenem a vím, že bych to udělala znovu.
Možná je to úděl matek – dávat a nic nečekat nazpět.
A tak tu sedím u kuchyňského stolu, poslouchám ticho domu a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi obětí a ponížením? A kdy má matka právo říct: Dost?