„Nejsem tvoje služka!“ — Jak jsem po dvaceti letech manželství ztratila samu sebe a znovu se našla

„Nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem tak nahlas, až se sklenička na stole zachvěla. V tu chvíli jsem měla pocit, že se celý byt na Letné otřásl v základech. Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jako by mě viděl poprvé v životě. Venku zuřila bouřka a kapky deště bubnovaly do oken, ale uvnitř bylo ticho. Ticho plné napětí, které se mezi námi hromadilo už roky.

„Jano, co ti zase je? Vždyť jsem se jen zeptal, co jsi dneska dělala,“ řekl otráveně a ani nezvedl oči od mobilu. Ta otázka mě bodla přímo do srdce. Co jsem dělala? Uvařila jsem večeři, vyprala prádlo, pomohla Aničce s úkolem z matiky, vyzvedla Filipa z tréninku, nakoupila, zaplatila složenky a ještě stihla uklidit koupelnu. Ale tohle všechno bylo pro něj samozřejmé. Jako bych byla neviditelná.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit slzy. „Víš co? Zkus si to někdy sám. Zkus být celý den doma a dělat všechno to, co já. Pak mi řekni, jestli je to nic.“

Petr jen protočil oči a odešel do ložnice. Dveře za ním tiše klaply. Zůstala jsem stát v kuchyni mezi špinavými talíři a pocitem naprosté prázdnoty. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ta Jana, která kdysi snila o tom, že bude psát knihy a cestovat po světě. Byla jsem jen stínem sama sebe.

Když jsme se s Petrem před dvaceti lety brali na Staroměstské radnici, byla jsem plná nadějí. On byl tehdy mladý architekt s velkými plány a já čerstvá absolventka filozofie. Měli jsme malý byt na Žižkově a velké sny. Jenže pak přišly děti, hypotéka a každodenní kolotoč povinností. Petr začal trávit v práci čím dál víc času a já zůstala doma s dětmi. Nejprve jsem si říkala, že je to jen dočasné. Ale roky plynuly a já se pomalu vytrácela.

Moje kamarádky ze školy dělaly kariéru nebo aspoň měly čas na sebe. Já jsem žila mezi školkou, školou a domácností. Když jsem si postěžovala mámě, jen pokrčila rameny: „Tak to prostě je, Jani. Rodina je základ.“ Ale já jsem cítila, že někde uvnitř umírám.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Mami, proč jsi pořád doma? Ostatní maminky chodí do práce.“ Ta otázka mě zasáhla víc než všechny Petrovy poznámky dohromady. Co vlastně svým dětem předávám? Že žena má být vždycky ta poslední?

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala svoje myšlenky a pocity. Bylo to jako terapie. Postupně jsem si uvědomovala, jak moc jsem se vzdala sama sebe kvůli ostatním. A jak málo si toho kdo všiml.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a pokusila se s ním o tom mluvit. „Petře, já už takhle nemůžu dál. Připadám si jako služka. Potřebuju něco změnit.“

Zvedl oči od televize a povzdechl si: „Jano, vždyť máme všechno – děti jsou zdravé, máme byt… Proč si pořád stěžuješ?“

V tu chvíli jsem pochopila, že čekat na pochopení od něj je marné. Musím začít u sebe.

Začala jsem hledat práci – nejdřív brigádu v knihovně na Vinohradech. Bylo to jen pár hodin týdně, ale cítila jsem se zase živá. Poznala jsem nové lidi a zjistila, že svět venku je pořád zajímavý.

Doma to ale začalo skřípat ještě víc. Petr byl podrážděný, děti zmatené. „Mami, proč nejsi doma?“ ptal se Filip. „Protože potřebuju být taky někdy sama sebou,“ odpověděla jsem mu poprvé upřímně.

Jednoho večera jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že sousedka dole bouchala na topení. „Jestli ti to tady tak vadí, tak běž!“ křičel Petr.

Zůstala jsem stát v předsíni s kufrem v ruce a slzami v očích. Nevěděla jsem, kam půjdu – ale věděla jsem jistě, že už nemůžu zpátky.

První noc u kamarádky Katky byla těžká. Ležela jsem na rozkládací pohovce a přemýšlela o tom, kde se ve mně vzalo tolik odvahy odejít. Ráno mi Katka udělala silnou kávu a řekla: „Jani, jsi statečná. Konečně myslíš taky na sebe.“

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si budovala nový život. Děti za mnou chodily o víkendech a postupně pochopily, že máma není jen ta, co vaří a uklízí.

Po roce jsem si našla malý byt na Smíchově a práci v knihkupectví. Poprvé po letech jsem měla pocit svobody – i když to nebylo jednoduché.

Petr mi jednou napsal dlouhou zprávu: „Promiň mi všechno… Nevěděl jsem, jak moc tě to všechno bolelo.“ Odpověděla jsem mu upřímně: „Potřebovala jsem najít samu sebe.“

Dnes už vím, že žena nemusí být služkou ani obětí vlastních snů. Můžeme být matkami i samy sebou.

Někdy večer stojím u okna svého bytu a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? A kolik z nás najde odvahu říct: Nejsem tvoje služka?