Nechtěli mě v rodině: Jak mi rodiče Tomáše zlomili srdce

„Proč jsi s ní vůbec začal chodit, Tomáši? Vždyť ona k nám nepatří.“ Slyšela jsem to za dveřmi obýváku, když jsem si šla pro sklenici vody. Hlas paní Novotné byl ostrý jako břitva a já se v tu chvíli cítila menší než kdy dřív. Tomáš mlčel. Věděla jsem, že tam stojí, možná s rukama v kapsách, možná s pohledem upřeným do země. V tu chvíli jsem poprvé pochopila, že naše láska nebude jednoduchá.

Seznámili jsme se na fakultě v Plzni. Já, dcera samoživitelky z malého bytu na Slovanech, on – syn úspěšného advokáta a učitelky na gymnáziu. Tomáš byl jiný než ostatní kluci. Měl v sobě klid a laskavost, které mě přitahovaly. První měsíce byly nádherné – procházky po nábřeží, nekonečné rozhovory v kavárně U Zvonu, smích a doteky. Jenže pak přišlo první pozvání k nim domů.

Už ve dveřích jsem cítila chlad. Paní Novotná mě přivítala s úsměvem, který nikdy nedosáhl očí. „Tak ty jsi ta slavná Lucie,“ řekla a podala mi ruku tak vlažně, že jsem si připadala jako vetřelec. Pan Novotný mě měřil pohledem od hlavy k patě. „A co vlastně studuješ?“ zeptal se tónem, který jasně naznačoval, že odpověď ho nezajímá.

Snažila jsem se být milá, vyprávěla jsem o svých snech stát se novinářkou, o tom, jak moc mě baví psaní. Ale jejich reakce byla vždy stejná – krátké přikývnutí, pohledy mezi sebou, ticho. Po večeři mi paní Novotná nabídla kávu a když jsme zůstaly samy v kuchyni, naklonila se ke mně: „Víš, Lucie, Tomáš má před sebou velkou budoucnost. Nechci, aby ho něco nebo někdo brzdil.“

Ten večer jsem brečela v tramvaji cestou domů. Tomáš mi psal zprávy, volal, ale já jsem neměla sílu mu odpovědět. Přesto jsme spolu zůstali. On tvrdil, že jeho rodiče časem pochopí, že mě budou mít rádi. Já jsem mu chtěla věřit.

Jenže čas plynul a nic se neměnilo. Každé setkání s jeho rodinou bylo jako zkouška – jestli obstojím, jestli budu dost dobrá. Jednou jsem přinesla domácí koláč podle receptu mojí babičky. Paní Novotná ho ani neochutnala: „My na sladké moc nejsme,“ řekla a odsunula talíř stranou.

Začala jsem o sobě pochybovat. Přestala jsem nosit výrazné barvy, protože pan Novotný jednou poznamenal, že „slušné dívky chodí decentně“. Přestala jsem mluvit o svých snech, protože paní Novotná vždycky změnila téma. Přestala jsem být sama sebou.

Tomáš to viděl. „Luci, co se děje? Jsi poslední dobou jiná.“

„Snažím se jen… zapadnout,“ šeptla jsem.

Jednoho večera jsme seděli u něj v pokoji a slyšeli hádku z obýváku.

„Tomáš si zaslouží někoho lepšího! Někoho z pořádné rodiny!“ křičela paní Novotná.

Tomáš vstal a šel za nimi. Slyšela jsem jen útržky: „Miluju ji… vaše předsudky… není fér…“ Pak se vrátil s očima plnýma slz.

„Oni tě nikdy nepřijmou,“ řekl tiše.

„A co chceš dělat?“ zeptala jsem se.

„Nevím…“

Začali jsme se hádat i my dva. Cítila jsem vztek i bezmoc – proč musím bojovat o místo v jeho životě? Proč nestačí to, co cítíme jeden k druhému?

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Musíme si promluvit.“ Sešli jsme se na lavičce u Radbuzy. Seděl tam už předem, ruce složené v klíně.

„Luci… Moji rodiče mi dali ultimátum. Buď ty, nebo oni.“

Zasmála jsem se hořce: „A co sis vybral?“

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nechci přijít o rodinu.“

V tu chvíli mi prasklo srdce na tisíc kousků. Odešla jsem bez slova domů a celou noc nespala. Ráno mi přišla zpráva: „Promiň.“

Následující týdny byly jako mlha. Chodila jsem do školy, psala články do školního časopisu, ale nic nemělo smysl. Máma se mě ptala: „Co se děje?“ Ale já jí nedokázala říct pravdu.

Jednoho dne jsem potkala Tomáše na náměstí. Šel vedle své matky, která mě přejela pohledem plným vítězství. On sklopil oči.

Dnes už je to rok od našeho rozchodu. Pořád to bolí, ale začínám chápat, že někdy nestačí jen láska – že rodinné předsudky mohou být silnější než city dvou lidí.

Ptám se sama sebe: Proč musí být v Česku pořád tak důležité, odkud kdo pochází? Proč je pro některé rodiče důležitější pověst než štěstí jejich dětí? Co byste udělali vy na mém místě?