«Večeře nebo porod: Když se tradice střetla s realitou»

Jmenuji se Jana a žiji v malém městečku na Moravě. Můj manžel Petr a já jsme čekali naše první dítě. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství a každý den jsem cítila, jak se blíží ten velký okamžik. Ale Petr měl jiné starosti. Byl to typický Moravák, který si potrpěl na tradice a domácí jídlo. Každou neděli jsme měli svíčkovou, a to i teď, když jsem sotva mohla stát u sporáku.

Jednoho nedělního rána jsem se probudila s podivným pocitem. Něco bylo jinak. Ale Petr měl jasno – svíčková musí být. «Jani, dneska je neděle, bez svíčkové to nejde,» řekl s úsměvem, zatímco si naléval kávu.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že se necítím dobře, ale on jen mávl rukou. «To zvládneš, vždyť jsi šikovná,» dodal a odešel do dílny.

Začala jsem připravovat oběd, ale každým pohybem jsem cítila, jak se mi stahuje břicho. Když jsem krájela zeleninu, musela jsem se několikrát zastavit a zhluboka dýchat. Bylo mi jasné, že to nejsou jen poslíčci.

Když se Petr vrátil z dílny, našel mě sedět na židli s rukama na břiše. «Jani, co se děje?» zeptal se konečně s obavou v hlase.

«Petře, myslím, že rodím,» odpověděla jsem tiše.

Jeho oči se rozšířily překvapením. «Ale co svíčková?» zeptal se zmateně.

«Na tu teď nemysli,» řekla jsem a snažila se vstát.

Petr konečně pochopil vážnost situace. Pomohl mi do auta a vyrazili jsme do nemocnice. Cesta byla nekonečná a já se snažila soustředit na dýchání. Když jsme dorazili, lékaři nás okamžitě přijali.

Naše dcera Anna se narodila o několik hodin později. Byla krásná a zdravá. Když jsem ji poprvé držela v náručí, všechny starosti zmizely.

Petr stál vedle mě a držel mě za ruku. «Omlouvám se, Jani,» řekl tiše. «Měl jsem tě poslouchat.»

Usmála jsem se na něj. «Teď už na tom nezáleží,» odpověděla jsem. «Máme Aničku.»

Ten den jsme si oba uvědomili, že některé tradice mohou počkat. Důležitější je naslouchat jeden druhému a být připraveni na změny, které život přináší.