Můj bratr mi vzal byt a rodina se obrátila proti mně: Příběh zrady a boje o spravedlnost

„Tohle je teď můj domov, Lucko. Mamka říkala, že ti to nebude vadit.“

Stála jsem ve dveřích svého bytu na pražském Žižkově a dívala se na Filipa, jak si v obýváku rozkládá své věci. Moje knihy už byly naházené v krabicích u dveří, na stole ležela jeho herní konzole a v kuchyni voněla káva, kterou si právě uvařil. Všechno působilo tak samozřejmě, jako by tu bydlel odjakživa. Jenže tohle byl můj byt. Můj jediný bezpečný přístav po všech těch letech, kdy jsem se cítila odstrčená.

„Filipe, tohle není fér. Ten byt je napsaný na mě. Táta mi ho odkázal,“ snažila jsem se udržet hlas klidný, ale cítila jsem, jak se mi třesou ruce.

Filip se jen ušklíbl. „Mamka říkala, že jsi stejně pořád někde pryč. A já nemám kde bydlet. Tak co ti to udělá?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen stála a dívala se na něj – na svého mladšího bratra, kterého maminka vždycky chránila, omlouvala a rozmazlovala. Já byla ta starší, ta rozumná, ta, která musela ustupovat. Po smrti táty se všechno ještě zhoršilo. Mamka si našla nového muže, pana Novotného, a já jsem najednou byla v rodině navíc.

Byt na Žižkově mi táta odkázal v závěti. Bylo mi tehdy dvacet dva a Filipovi čerstvých sedmnáct. Mamka to nikdy neunesla – prý je to nespravedlivé vůči Filipovi. Jenže já jsem byla ta, kdo s tátou zůstával v nemocnici do noci, kdo mu vařil čaj a četl knížky, když už nemohl vstát z postele.

Po tátově pohřbu se všechno změnilo. Mamka se uzavřela do sebe a Filip začal být ještě drzejší. Když si mamka přivedla domů pana Novotného, připadala jsem si jako cizinec ve vlastní rodině. Nový táta mě nikdy nepřijal – prý jsem moc tvrdohlavá a málo vděčná.

A teď mi Filip prostě vzal byt.

„Mami, proč jsi mu to dovolila?“ ptala jsem se jí o pár dní později v její kuchyni v paneláku na Proseku.

Maminka se na mě ani nepodívala. „Lucko, ty máš práci, můžeš si najít něco jiného. Filip je ještě mladý, potřebuje pomoc.“

„Ale mami! To je můj byt! Táta mi ho odkázal!“

„Tátu už nech být,“ řekla ostře. „Musíš myslet na rodinu.“

Rodina. To slovo mě bodlo do srdce jako nůž.

Začala jsem hledat právní pomoc. Kamarádka Jana mě spojila s advokátem panem Dvořákem. „Máte platnou závěť? Je byt napsaný na vás?“ ptal se mě.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně.

„Pak je to jasné. Ale připravte se na to, že to bude ošklivé.“

A bylo. Mamka s Filipem začali rozesílat po příbuzenstvu zprávy, že jsem nevděčná dcera, která chce bratrovi vzít střechu nad hlavou. Teta Alena mi volala a křičela do telefonu: „Jak můžeš být tak sobecká? Filip je tvůj bratr!“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Opravdu jsem tak špatná? Opravdu mám právo bojovat za svůj byt? Každý večer jsem seděla v podnájmu na Smíchově a brečela do polštáře.

Jednou večer mi zavolal Filip.

„Hele, Lucko… Můžeš si pro ty svoje věci přijít zítra? Už mi tu překážejí.“

„Filipe… proč mi to děláš?“ zašeptala jsem.

Chvíli bylo ticho.

„Vždycky jsi měla všechno lepší než já,“ řekl nakonec tiše.

„To není pravda! Vždyť jsi byl vždycky mamčin miláček!“

„To ty jsi byla ta chytrá, ta úspěšná… Já jsem vždycky byl jen ten mladší bratr.“

Zavěsil.

Další týdny byly peklo. Soudní jednání střídala rodinná hádka za hádkou. Mamka mi přestala volat úplně. Na Vánoce jsem seděla sama u stolu a dívala se na fotky z dětství – na mě a Filipa na chalupě u babičky v Jizerských horách, jak se smějeme a objímáme.

Nakonec soud rozhodl v můj prospěch. Byt byl můj. Ale radost byla hořká – Filip mi poslal jen krátkou SMS: „Gratuluju. Už tě nikdy nechci vidět.“

Mamka mi napsala dopis: „Zklamala jsi mě.“

Sedím teď ve svém bytě na Žižkově a všechno je tiché. Knihy jsou zpátky v policích, ale něco chybí – možná klid v duši, možná pocit domova.

Stálo to vůbec za to? Má smysl bojovat za spravedlnost, když tím ztratíte rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?