Když musíš volit mezi rodiči: Příběh jedné rodiny z Brna

„Petro, buď budou naši syna navštěvovat oba prarodiče, nebo žádný. Už toho mám dost!“ křičel na mě Marek v kuchyni, zatímco jsem se snažila uklidnit plačícího Filípka. Jeho slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Vždycky jsem si myslela, že po tom všem, čím jsme prošli, už nás nic nerozdělí. Ale teď jsem stála uprostřed našeho bytu v Brně a měla pocit, že se mi hroutí svět.

Dva roky jsme se snažili o dítě. Každý měsíc jsem doufala, že tentokrát to vyjde. Když mi lékařka v Bohunicích doporučila IVF, byla jsem zoufalá, ale Marek mě držel za ruku a sliboval, že to zvládneme. Nakonec jsem otěhotněla přirozeně – jako by nám osud chtěl dát poslední šanci. Když se Filípek narodil, byla jsem nejšťastnější žena na světě. Myslela jsem, že teď už bude všechno dobré.

Jenže s narozením Filípka se otevřely staré rány. Moje máma Jana nikdy neměla Marka ráda. Prý je moc měkký, neumí se postavit za rodinu. Markova matka Alena naopak považovala mě za rozmazlenou holku z města, která neví nic o životě. Snažila jsem se být diplomatická – zvát je na návštěvy zvlášť, aby se nemusely potkávat. Ale Marek to začal vnímat jako zradu.

Jednoho večera, když Filípek usnul a já konečně měla chvíli pro sebe, přišel Marek do obýváku a sedl si naproti mně. „Petro, proč nemůžeme být normální rodina? Proč musíš pořád všechno komplikovat?“

„Já? Já to komplikuju? Ty víš moc dobře, že kdybych je pozvala najednou, skončí to hádkou! Tvoje máma mě nesnáší a moje máma nesnáší tebe!“

„A co Filípek? Myslíš na něj vůbec? Chceš mu ukázat, že rodina znamená rozdělení?“

Slzy mi stékaly po tváři. „Já už nevím, co mám dělat…“

Marek vstal a odešel do ložnice. Ten večer jsme spolu nemluvili.

Další dny byly plné napětí. Moje máma mi volala každý den a ptala se, kdy může přijít za Filípkem. Markova matka posílala dárky a vyčítavé SMSky: „Proč mě zase nepozvete? Vždyť jsem jeho babička!“ Cítila jsem se jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jedno odpoledne přišla moje máma neohlášeně. Seděla jsem s Filípkem na gauči a najednou slyším klíče v zámku. „Ahoj Petro! Přinesla jsem bábovku!“

„Mami, měla jsi mi zavolat…“

„Ale prosím tě! Jsem tvoje máma. A chci vidět vnuka.“

V tu chvíli přišel Marek domů z práce. Ztuhl ve dveřích a podíval se na mě pohledem plným výčitek.

„Zase tady?“ řekl tiše.

Moje máma se na něj usmála: „Ahoj Marku! Dáš si kafe?“

„Ne, děkuju. Jdu si lehnout.“

Když odešel do ložnice, máma se ke mně naklonila: „Tohle je tvůj muž? Takový slaboch…“

Chtěla jsem jí něco říct, ale místo toho jsem jen sevřela Filípka v náručí.

Večer jsme s Markem seděli u stolu a mlčeli. Nakonec to nevydržel: „Petro, takhle to dál nejde. Buď budou chodit oba najednou, nebo nikdo.“

„To nemůžeš myslet vážně…“

„Myslím! Já už nechci být ten špatný! Jestli tvoje máma nedokáže překousnout mou mámu, tak ať nechodí ani jedna.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se sem dostali. Vždyť jsme byli šťastní! Proč teď stojím před volbou mezi vlastní matkou a tchyní? Co když Filípek přijde o obě babičky jen proto, že dospělí neumí odpustit?

Další den jsem zavolala své mámě.

„Mami, musíme si promluvit.“

„O čem?“

„O tom, že jestli se nebudeš schopná domluvit s Markovou mámou, nebudeš moct Filípka vídat.“

Na druhém konci bylo ticho.

„To myslíš vážně?“

„Ano.“

„Tak to jsi mě zklamala, Petro.“

Zavěsila.

Celý den mi bylo špatně od žaludku. Marek byl uzavřený do sebe a já měla pocit, že jsme všichni prohráli.

O týden později jsme uspořádali společnou návštěvu obou babiček. Seděly naproti sobě v našem malém obýváku a napětí by se dalo krájet. Filípek si hrál na koberci a já doufala, že aspoň kvůli němu se budou chovat slušně.

Markova máma začala: „Tak co Filípek? Už umí říct babička?“

Moje máma odsekla: „Samozřejmě! Já s ním trávím víc času než kdokoliv jiný.“

Markova máma se ušklíbla: „To bych neřekla…“

Chtěla jsem zakřičet, aby už toho nechaly. Místo toho jsem jen seděla a sledovala, jak se dvě dospělé ženy hádají o to, kdo je lepší babička.

Když odešly, Marek mě objal: „Udělali jsme správnou věc?“

Nevěděla jsem.

Dnes je Filípkovi pět let a já pořád nevím, jestli jsme mu dali to nejlepší. Rodina by měla držet pohromadě – ale co když je to někdy nemožné?

Někdy si říkám: Má smysl bojovat za rodinu za každou cenu? Nebo je lepší chránit vlastní klid – i když to znamená vzdát se některých lidí?