Utíkej, než bude pozdě – Příběh české ženy o domácím násilí

„Jano, kde je večeře?“ ozvalo se z obýváku a já jsem v kuchyni sevřela ruce v pěst. Polévka už dávno stydla na plotně, ale já neměla sílu ji nalít do talíře. Věděla jsem, co přijde. „Jano! Slyšíš mě vůbec?“ křik zesílil a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Všechno to začalo nenápadně. Petr byl na začátku našeho vztahu laskavý, pozorný, nosil mi květiny a šeptal do ucha sliby o společném štěstí. Vzali jsme se v kostele na Malé Straně, všichni nám záviděli. Jenže po svatbě se něco změnilo. Nejprve to byly jen poznámky – že jsem tlustá, že neumím vařit, že jsem neschopná. Pak přišel první facka. „To sis zasloužila,“ řekl tehdy klidně a já mu uvěřila. Myslela jsem si, že jsem opravdu něco pokazila.

Moje máma mi vždycky říkala: „Hlavně vydrž, Jana. V manželství to není vždycky růžové.“ Jenže ona netušila, co se děje za zavřenými dveřmi našeho bytu na sídlišti v Modřanech. Nikomu jsem nic neřekla. Ani své nejlepší kamarádce Lucii, která se mě jednou zeptala: „Proč máš tu modřinu na ruce?“ Vymluvila jsem se na pád ze schodů.

Petr byl navenek dokonalý manžel. Pracoval jako vedoucí v autoservisu, všichni ho znali jako vtipného chlapa. Ale doma… Doma byl někdo úplně jiný. Každý večer jsem čekala, v jaké náladě přijde domů. Když byl unavený nebo měl špatný den, věděla jsem, že mám být potichu a neprovokovat ho. Stačilo málo – špatně umytý hrnek nebo zapomenutý nákup – a už to začalo.

Jednou mě udeřil tak silně, že jsem upadla na zem a rozbila si ret. Seděla jsem pak na zemi v koupelně a dívala se do zrcadla na svůj obličej. „Tohle přece nejsem já,“ šeptala jsem sama sobě. Ale stejně jsem ráno vstala, uvařila mu kávu a dělala, jako by se nic nestalo.

Nejhorší bylo, když se narodila naše dcera Anička. Doufala jsem, že dítě všechno změní. Že Petr bude jiný, jemnější. Ale bylo to ještě horší. Křičel na mě kvůli každé maličkosti, házel po mně věci a jednou dokonce rozbil Aniččinu oblíbenou hračku o zeď. Tehdy jsem poprvé pocítila opravdový strach – ne o sebe, ale o ni.

Jednoho večera přišel domů opilý a začal řvát: „Jsi k ničemu! Ani dítě neumíš vychovat!“ Anička se schovala pod stůl a já ji objala. „Prosím tě, Petře, uklidni se,“ šeptala jsem zoufale. On mě chytil za vlasy a stáhl na zem. Anička začala plakat a já věděla, že tohle už nemůžu dál snášet.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a vzala Aničku za ruku. „Kam jdeme, mami?“ ptala se tiše. „Za babičkou,“ zalhala jsem jí. Ve skutečnosti jsem nevěděla, kam jít. Máma by mě stejně poslala zpátky domů – „Musíš to vydržet kvůli dítěti,“ říkala by.

Nakonec jsem zavolala Lucii. Když mě viděla ve dveřích s uplakanou Aničkou a modřinou na tváři, objala mě beze slov. „Zůstaneš u mě tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ řekla rozhodně.

Začalo nekonečné kolečko – policie, sociálka, soudy. Petr mi vyhrožoval: „Nikdy ti Aničku nenechám!“ Měla jsem strach vyjít ven, bála jsem se každého zazvonění u dveří. Ale Lucie byla pořád se mnou. Pomohla mi najít advokátku i psycholožku.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát a vrátit se zpátky – aspoň kvůli klidu. Ale když jsem viděla Aničku spát klidně vedle mě bez strachu z křiku a násilí, věděla jsem, že jsme udělaly správný krok.

Jednou večer jsme seděly s Lucií u čaje a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Podívala jsem se na ni a poprvé po dlouhé době se usmála: „Ne. Konečně dýchám.“

Teď už vím, že bych měla odejít mnohem dřív. Že žádná láska nestojí za to, abych ztratila samu sebe i své dítě.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh? Proč je tak těžké říct si o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?