Mezi dvěma matkami: Rozervané srdce mezi povinností a láskou

„Mami, já už musím jet. Opravdu to nejde jinak.“

Stála jsem ve dveřích našeho malého bytu na Žižkově, v ruce tašku s léky a jídlem pro tchyni. Máma seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. „Ty vždycky jedeš za ní. Jako bych už nebyla tvoje matka,“ zašeptala. Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť právě ona mě vychovala sama, táhla to se mnou od mých pěti let, když nás táta opustil. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mi četla pohádky, i když byla unavená z práce v nemocnici. A teď tu seděla zlomená a já jí nedokázala pomoct.

„Mami, prosím tě…“ začala jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Běž. Ona tě potřebuje víc než já.“

Cestou tramvají na Smíchov jsem se dívala z okna na šedivou Prahu a v hlavě mi běžely výčitky. Tchyně, paní Hana, byla po mrtvici. Můj muž Petr pracoval dlouhé směny v nemocnici jako sanitář a já byla jediná, kdo se o ni mohl postarat. Ale máma… máma byla moje všechno. Proč jsem měla pocit, že ji zrazuji?

Když jsem dorazila do paneláku na Smíchově, Hana už čekala za dveřmi. „Jsi tu konečně,“ povzdechla si a opřela se o hůlku. „Dneska mě zase bolela hlava.“ Pomohla jsem jí do kuchyně, připravila čaj a začala vařit polévku. Hana byla vždycky přísná žena, nikdy mi nedala najevo vděk. „Petr by měl být doma častěji,“ rýpla si. „Já vím,“ odpověděla jsem tiše.

Večer jsem seděla u okna jejího bytu a dívala se na světla města. V hlavě mi zněl maminčin hlas: „Jako bych už nebyla tvoje matka.“ Slzy mi stékaly po tváři. Proč musím pořád volit? Proč nemůžu být na dvou místech najednou?

Další den ráno mi volala máma. „Jana, potřebuju tě. Bolí mě záda a nemůžu si dojít ani pro rohlíky.“ Srdce mi bušilo úzkostí. „Mami, dneska nemůžu… Hana má rehabilitaci.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen tiché: „Dobře.“

Večer doma s Petrem byl tichý. Seděl u televize, já v kuchyni myla nádobí. „Měla bys být víc s mámou,“ řekl najednou. Otočila jsem se na něj: „A kdo bude s tvojí mámou? Ty jsi pořád v práci!“ Zvedl ruce: „Já vím… ale tvoje máma je sama.“

Začali jsme se hádat. Vyčítali jsme si všechno – jeho práci, moji nepřítomnost doma, tchyni i moji mámu. Nakonec jsem zabouchla dveře ložnice a rozplakala se do polštáře.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma byla čím dál smutnější a uzavřenější. Když jsem za ní přišla, byla chladná a odtažitá. „Už si zvykám být sama,“ řekla jednou hořce.

Jednou večer mi volal soused: „Jano, vaše maminka upadla na chodbě.“ Rozběhla jsem se domů rychleji než kdy předtím. Máma ležela na zemi, tvář zkřivená bolestí. „Kde jsi byla?“ zašeptala.

V nemocnici mi lékař řekl: „Má vaše maminka někoho, kdo se o ni může starat?“ Zlomilo mě to. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Promiň mi to všechno…“ plakala jsem.

Po týdnu ji pustili domů a já se rozhodla – budu s ní co nejvíc. Petr byl naštvaný: „A moje máma?“ ptal se vyčítavě.

„Nemůžu být všude,“ křičela jsem zoufale.

Jednoho dne přišla Hana sama ke mně domů. Sedla si ke stolu naproti mé mámě. Obě mlčely dlouho, pak Hana řekla: „Víte, paní Nováková, vaše dcera je dobrý člověk. Ale nemůže být roztržená napůl.“ Máma sklopila oči: „Já vím… jenže ona je moje jediná.“

Dívaly se na sebe jako dvě ženy, které obě něco ztratily – jednu dceru, druhou syna do práce – a teď se dělily o mě.

Od té doby jsme začaly hledat kompromisy – střídala jsem péči, zapojila pečovatelku pro Hanu i mámu. Ale pocit viny mě nikdy neopustil.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i dobrou snachou zároveň? Nebo vždycky někoho zradíme?

Co byste udělali vy? Jak byste se rozhodli mezi dvěma matkami?