Mezi dvěma ohni: Když manžel nedokáže říct matce, že nemůžeme mít děti

„Ivano, kdy už konečně přijdeš s nějakou novinkou?“ slyším znovu ten hlas, který mi v posledních letech zní v hlavě i ve snech. Tchyně Marie sedí naproti mně u stolu, její pohled je upřený na můj hrnek s čajem, jako by v něm hledala odpověď na otázku, kterou se bojím vyslovit nahlas. Petr sedí vedle mě, dívá se do talíře a mlčí. Vím, že by měl něco říct. Vím, že bych měla něco říct já. Ale místo toho se místností rozhostí trapné ticho.

„Všichni už mají děti, Ivano. Vždyť i Lenka od vedle už čeká druhé. Ty jsi vždycky byla taková šikovná, tak co se děje?“ pokračuje Marie a já cítím, jak mi hoří tváře. Petr stále mlčí. Jeho ruka se na chvíli dotkne mé pod stolem, ale je to jen letmé pohlazení – spíš omluva než podpora.

Když jsme odcházeli domů, mlčeli jsme oba. V autě jsem se dívala z okna na projíždějící lampy a přemýšlela, kolikrát ještě tohle vydržím. „Proč jí to prostě neřekneš?“ vyhrkla jsem nakonec, hlas mi zněl cize i mně samotné.

Petr sevřel volant tak silně, až mu zbělely klouby. „Já nevím, Ivano. Je to moje máma. Ona to nepochopí…“

„A já? Já mám pořád předstírat? Mám se tvářit, že je všechno v pořádku? Že jsem neschopná? Že jsem selhala?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale jeho mlčení mě ničilo víc než slova jeho matky.

Když jsme přijeli domů do našeho panelákového bytu na Jižním Městě, zavřela jsem se v koupelně a pustila vodu tak nahlas, aby nebylo slyšet můj pláč. Připadala jsem si sama jako nikdy předtím.

Neplodnost není jen diagnóza. Je to ticho mezi dvěma lidmi v posteli. Je to pohled na dětské hřiště z okna kuchyně. Je to otázka „A kdy vy?“ na každé rodinné oslavě. Je to pocit viny, který se nedá smýt ani nejdražším šamponem.

Začalo to před pěti lety. Po roce snažení jsme zašli k lékaři. Výsledky byly jasné – šance na dítě je téměř nulová. Petr byl první, kdo mě objal a řekl: „To zvládneme.“ Ale časem jeho slova ztratila sílu a místo nich přišlo ticho.

Marie nikdy neměla jednoduchý život. Vdova od čtyřiceti, vychovala Petra sama v malém bytě na Žižkově. Vždycky říkala, že její největší sen je být babičkou. A teď ten sen visel nade mnou jako těžký mrak.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Lenkou v kavárně na Vinohradech. „Proč mu to prostě neřekneš sama?“ zeptala se mě přímo.

„To nejde,“ odpověděla jsem tiše. „Tohle musí udělat on.“

Lenka pokrčila rameny: „A co když to nikdy neudělá?“

Ta otázka mi zněla v hlavě celé týdny.

Další rodinná oslava přišla rychleji, než bych si přála. Tentokrát slavila Marie narozeniny a pozvala celou rodinu – bratrance, sestřenice, sousedy z domu. Všichni s dětmi. Byla jsem jediná žena bez dítěte. Cítila jsem se jako vetřelec.

„Ivano, pojď sem,“ zavolala mě Marie ke stolu plnému dortů a chlebíčků. „Podívej se na malého Tomáška! Není rozkošný? Takové bys měla mít taky!“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo.

„Marie,“ začala jsem tiše, ale pevně. „My… nemůžeme mít děti.“

V místnosti nastalo hrobové ticho. Petr zbledl a sklopil oči. Marie se na mě dívala nechápavě.

„Cože? To přece není možné! To určitě půjde! Dneska je medicína tak daleko!“

„Nejde to,“ zopakovala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Marie vstala od stolu a odešla do kuchyně. Zbytek rodiny předstíral, že se nic nestalo. Petr seděl vedle mě jako socha.

Když jsme později odcházeli domů, Petr mi řekl: „Neměla jsi to dělat.“

„A ty jsi měl,“ odpověděla jsem unaveně.

Doma jsme spolu nemluvili několik dní. Každý večer jsem si lehla do postele a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsme ještě vůbec pár nebo jen dva lidé spojení společným tajemstvím.

Jednoho rána mi přišla SMS od Marie: „Promiň mi to všechno.“

Rozplakala jsem se úlevou i smutkem zároveň.

Petr přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel.

„Měl jsem to říct já,“ řekl nakonec tiše.

„Možná jsme oba čekali moc dlouho,“ odpověděla jsem.

Od té doby už Marie nikdy nezmínila děti. Náš vztah s Petrem byl jiný – možná křehčí, ale upřímnější.

Někdy si říkám: Proč je pro nás tak těžké mluvit o tom, co nás bolí nejvíc? A kolik dalších žen kolem nás mlčí ze strachu nebo studu? Co byste udělali vy na mém místě?