Zůstal po něm jen stín: Příběh jedné matky z Brna

„Proč jsi ho nechala odejít, mami?“ Nina stála uprostřed kuchyně, v ruce držela hrnek s kakaem, který se jí třásl. Její hlas byl tichý, ale v očích měla výčitku, která mě bodla hlouběji než jakýkoliv jiný pohled. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem jen sevřela rty a otočila se zpět ke dřezu.

„To není tak jednoduché, Nino,“ odpověděla jsem tiše, ale věděla jsem, že to nestačí. Nic z toho, co jsem kdy řekla, nestačilo.

Jmenuji se Ivana a žiju v Brně. Je mi třicet osm let a před šesti lety mě můj muž Petr opustil. Bylo to pár týdnů po narození Niny. Jednoho rána prostě odešel do práce a už se nevrátil. Nezanechal ani vzkaz, jen mi později napsal zprávu, že už to nezvládá. Prý se v tomhle životě dusí. Od té doby jsem byla na všechno sama.

První měsíce byly jako v mlze. Každý den jsem vstávala s pocitem, že něco dělám špatně. Nina plakala, já plakala, a když jsem konečně usnula, zdály se mi sny o tom, že se Petr vrací domů. Vždycky jsem se probudila s mokrým polštářem a srdcem sevřeným úzkostí.

Moje máma mi často volala. „Ivano, musíš být silná. Kvůli Nině. Kvůli sobě.“ Ale jak mám být silná, když se mi rozpadl celý svět? Když mě vlastní dítě obviňuje z něčeho, co jsem nedokázala ovlivnit?

Nina rostla a s ní i její otázky. „Kde je táta? Proč nás nechal?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že někdy lidé odcházejí, protože sami nevědí, co chtějí. Ale ona chtěla slyšet něco jiného. Chtěla slyšet, že to není její vina. Jenže já jsem si nebyla jistá, jestli to není moje vina. Možná jsem měla být lepší manželka. Možná jsem měla být veselejší, chápavější, méně unavená.

Jednou večer, když Nina usnula, jsem seděla v kuchyni a dívala se na starou fotku nás tří. Petr mě objímal kolem ramen, Nina byla ještě v bříšku. Vypadali jsme šťastně. Co se pokazilo?

Začala jsem pracovat na poloviční úvazek v knihovně, abych mohla být víc s Ninou. Peněz nebylo nikdy dost. Každý měsíc jsem počítala koruny a přemýšlela, jestli si můžeme dovolit nové boty nebo jestli zase budu muset poprosit mámu o půjčku. Někdy jsem měla pocit, že se topím.

Jednoho dne přišla Nina domů ze školy a hodila batoh do kouta. „Všichni mají tátu, jen já ne! Proč nemůžeme být normální rodina?“ Její slova mě zasáhla jako facka. Chtěla jsem ji obejmout, ale ona utekla do pokoje a zabouchla dveře. Seděla jsem na chodbě a poslouchala její tiché vzlyky. V tu chvíli jsem se cítila jako nejhorší matka na světě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas, jak moc se bojím, že selhávám. „Ivano, jste statečná,“ řekla mi jednou doktorka Novotná. „To, že jste zůstala sama a staráte se o dceru, je důkaz síly, ne slabosti.“ Ale já si tak nepřipadala. Každý den byl boj – s Ninou, s penězi, se samotou.

Jednou v noci jsem slyšela Ninu mluvit ze spaní. „Tati, vrať se…“ Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. Byla tak malá a přitom už tolik zraněná. V tu chvíli jsem si slíbila, že udělám všechno pro to, aby byla šťastná. Ale jak, když mi sama říká, že jsme si cizí?

Začala jsem s Ninou víc mluvit. Chodily jsme spolu do parku, na zmrzlinu, povídaly jsme si o škole, o jejích kamarádech. Ale mezi námi pořád stála neviditelná zeď. Každý její pohled mi připomínal Petra. Každé její slovo bylo jako ozvěna jeho odchodu.

Jednou jsme seděly na lavičce u Lužánek a Nina se na mě podívala: „Mami, myslíš, že by nás táta poznal, kdyby nás potkal na ulici?“ Zatajila jsem dech. „Určitě ano, Nino. Jsi jeho dcera.“ Ale v duchu jsem si nebyla jistá ničím.

Někdy mám pocit, že jsme opravdu cizí. Že mezi mnou a Ninou je propast, kterou nedokážu překlenout. Snažím se, ale někdy mám strach, že už je pozdě. Že jsem něco nenávratně ztratila.

Dnes ráno mi Nina řekla: „Mami, já vím, že se snažíš. Ale někdy mám pocit, že jsme jen dva lidi v jednom bytě.“ Tyhle slova mě pronásledují celý den. Co když má pravdu? Co když jsme si opravdu cizí?

Možná je tohle otázka pro vás: Myslíte, že se dá ztracená blízkost znovu najít? Nebo jsme odsouzené žít vedle sebe jako dva cizinci?