Příliš mladá, příliš brzy: Můj život jako dospívající matka v Česku

„Terezo, co sis to proboha myslela?!“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála v předsíni s těhotenským testem v ruce. Táta mlčel, díval se na mě pohledem, který jsem nikdy předtím neviděla – směs zklamání, strachu a bezmoci. Bylo mi sedmnáct a svět, jak jsem ho znala, se právě rozpadal na kusy.

Ten večer jsem se zamkla v pokoji, slzy mi tekly po tvářích a v hlavě mi zněla jediná otázka: „Co teď?“ Můj přítel, Honza, byl stejně vyplašený jako já. „To zvládneme, Teri, slibuju,“ šeptal mi do telefonu, ale v jeho hlase jsem slyšela nejistotu. Věděla jsem, že nic už nebude jako dřív.

Ve škole se to rozkřiklo rychleji, než jsem čekala. Kamarádky se mi začaly vyhýbat. „Teri, promiň, ale naši nechtějí, abych s tebou trávila čas,“ řekla mi jednou Lucie na chodbě. Byla to rána. Najednou jsem byla sama. Učitelé na mě koukali s lítostí nebo s odsudkem. Někteří mi nabízeli pomoc, jiní jen kroutili hlavou.

Doma to bylo den ode dne horší. Máma se mnou nemluvila celé týdny. Táta chodil do práce dřív a vracel se později. Jediný, kdo se mnou zůstal v kontaktu, byla babička. „Terezko, život není nikdy podle plánu. Ale zvládneš to. Jsi silnější, než si myslíš,“ hladila mě po vlasech a já jí chtěla věřit.

Těhotenství nebylo jednoduché. Každý den jsem bojovala s únavou, nevolností a hlavně s pocitem viny. Honza se snažil být oporou, ale jeho rodiče byli proti nám. „Jsi ještě dítě! Jak chceš uživit rodinu?“ křičel na něj jeho táta, když jsme jim to oznámili. Honza začal chodit na brigády, ale peněz bylo málo.

Porod byl rychlý a bolestivý. Když jsem poprvé držela malého Adámka v náručí, zaplavila mě vlna lásky i strachu. „Co když to nezvládnu? Co když selžu?“ ptala jsem se sama sebe každou noc, když jsem ho uspávala v malém pokoji, který jsme sdíleli u mých rodičů.

První měsíce byly peklo. Nespala jsem, brečela jsem vyčerpáním i zoufalstvím. Máma mi občas pomohla s hlídáním, ale většinou mi jen připomínala, jak jsem všechno zkazila. „Mohla jsi mít před sebou celý život! Teď jsi si ho zničila,“ opakovala pořád dokola.

Jednou v noci, když Adámek plakal už třetí hodinu v kuse a já seděla na posteli s hlavou v dlaních, přišel za mnou táta. Sedl si vedle mě a dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Terezo, nejsi první ani poslední, kdo udělal chybu. Ale jsi moje dcera a já tě mám pořád rád.“ Rozbrečela jsem se ještě víc, ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že v tom nejsem úplně sama.

Honza se snažil být s námi co nejvíc, ale jeho rodiče ho tlačili do školy i práce. Začali jsme se hádat. „Myslíš si, že je to jednoduché? Já makám od rána do večera!“ křičel na mě jednou večer. „A já tu sedím sama s dítětem! Myslíš, že to je lehký?“ vrátila jsem mu to. Byli jsme oba vyčerpaní a zoufalí.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. Máma ji pozvala bez mého vědomí. „Chci jen vědět, jestli je tu Adámek v bezpečí,“ řekla mi chladně. Cítila jsem se ponížená a zrazená. Sociální pracovnice byla milá, ale její otázky mě bolely: „Máte dost peněz? Máte podporu rodiny? Jak zvládáte péči?“ Odpovídala jsem upřímně, ale uvnitř mě to ničilo.

Začala jsem chodit na kurzy pro mladé maminky v místním komunitním centru. Poprvé jsem potkala jiné holky v podobné situaci. Sdílely jsme své příběhy, smály se i plakaly spolu. Tam jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo bojuje s předsudky a osamělostí.

Časem se vztahy doma trochu zlepšily. Máma začala Adámka brát jako součást rodiny. Táta si s ním hrál po večerech a já jsem konečně mohla na chvíli vydechnout. Honza si našel lepší práci a začali jsme plánovat společnou budoucnost – i když jsme věděli, že to nebude jednoduché.

Přátelé ze školy už jsem nikdy nezískala zpět. Někteří mi psali na Facebooku, ale většina mě prostě vymazala ze svého života. Naučila jsem se být sama sebou a hledat nové vztahy tam, kde mě lidé neodsuzují.

Dnes je Adámkovi pět let. Jsem na něj pyšná a vím, že i když jsem přišla o část svého mládí, získala jsem něco mnohem cennějšího. Naučila jsem se bojovat za sebe i za něj. Někdy si ale pořád kladu otázku: Kdybych měla možnost vrátit čas, udělala bych něco jinak? Nebo je všechno tak, jak má být?

Co si o tom myslíte vy? Je společnost na mladé matky připravená, nebo nás pořád jen soudí?