Svatba po šedesátce: Pohádka, nebo past?

„Noro, už zase jsi zapomněla zamknout dveře!“ křičela na mě dcera Ariana z předsíně. Její hlas byl ostrý jako lednový vítr, který se proháněl starým činžákem na Žižkově, kde jsme spolu posledních deset let žily. Vždycky jsem byla roztržitá, ale teď, když mi bylo šedesát, mi to Ariana připomínala čím dál častěji. „Promiň, Ari, byla jsem zamyšlená,“ odpověděla jsem tiše a snažila se v jejím pohledu najít aspoň špetku pochopení. Místo toho jsem viděla jen únavu a podráždění.

Byly jsme na sebe odkázané. Po smrti mého muže Pavla jsme s Arianou zůstaly samy. Ona se nikdy nevdala, já se snažila být jí oporou, i když jsem často měla pocit, že spíš ona drží mě nad vodou. Všechno se změnilo, když jsem potkala Karla. Bylo to na kurzu tance pro seniory v kulturním domě na Vinohradech. Karel byl vtipný, galantní a měl v očích jiskru, kterou jsem u mužů dlouho neviděla. Po pár týdnech mě pozval na kávu. Smála jsem se jeho historkám z mládí, on obdivoval moji odvahu začít znovu žít. Bylo to jako znovuzrození.

Když mi Karel po půl roce požádal o ruku, byla jsem v sedmém nebi. „Mami, to nemyslíš vážně,“ řekla Ariana, když jsem jí to oznámila. „Vždyť ho skoro neznáš! Co když ti jde jen o peníze?“ Její slova mě bodla do srdce. „Ari, já už taky nechci být sama. Chci ještě něco zažít.“

Svatba byla malá, jen pár přátel a rodina. Ariana přišla, ale celou dobu se tvářila kysele. Karel se snažil ji rozesmát, ale ona se stáhla do sebe. Po obřadu mi šeptla do ucha: „Doufám, že víš, co děláš.“

Začali jsme s Karlem nový život v jeho bytě na Smíchově. První týdny byly krásné. Vařili jsme spolu, chodili na procházky na Petřín, smáli se. Ale brzy se začaly objevovat trhliny. Karel byl zvyklý na svůj režim – vstávat v šest, snídat přesně v sedm, večer televize a ticho. Já byla spíš noční sova, ráda jsem si četla dlouho do noci a ráno si přispala. „Noro, tady nejsi u sebe doma,“ připomínal mi často. „U nás se věci dělají jinak.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním životě. Když jsem chtěla pozvat Arianu na návštěvu, Karel se mračil. „Zase ta tvoje dcera? Nemůžeme mít chvíli klid?“ Ariana mi pak volala a stěžovala si, že na mě nemá čas, že jí chybím. „Mami, proč ses tak změnila? Dřív jsi byla veselá, teď jsi pořád smutná.“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme s Arianou na chalupě v Orlických horách, smějeme se a objímáme. Slzy mi tekly po tváři. Karel přišel a bez zájmu prohodil: „Zase ta tvoje sentimentální nálada? Nemůžeš být chvíli normální?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že pohádka skončila.

Začaly hádky. Kvůli maličkostem – špatně uklizené nádobí, zapomenuté mléko v lednici, příliš hlasitý smích v telefonu s kamarádkou. Karel byl čím dál podrážděnější, já čím dál osamělejší. Jednou jsem mu řekla: „Kdybych věděla, jaké to bude, nikdy bych si tě nevzala.“ On jen pokrčil rameny: „Tak odejdi, když ti tu není dobře.“

Ale kam bych šla? Ariana mi nabízela, ať se vrátím k ní, ale já nechtěla být přítěží. Přátelé se rozutekli, každý měl své starosti. Večer co večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli je pozdní láska opravdu šancí na nový začátek, nebo jen iluzí, která člověka zlomí.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla k Arianě. Seděly jsme spolu u stolu, ona mi držela ruku a mlčky mě objímala. „Mami, život nekončí, když je ti šedesát. Ale možná začíná jinak, než jsme čekaly.“

Teď sedím u okna a píšu svůj příběh. Přemýšlím: Je lepší být sama a svobodná, nebo s někým a cítit se osamělejší než kdy dřív? Má smysl hledat štěstí i ve stáří, nebo je lepší smířit se s tím, co máme? Co byste udělali vy na mém místě?