Nikolo, nežeň se! Jak jsem unikla rodině, která mě chtěla vlastnit

„Nikolo, už zase děláš ty tvoje tvarohové lívance? Víš, že Oskar má radši, když jsou víc sladké,“ ozvala se za mnou paní Věra, Oskarova matka, sotva jsem položila pánev na plotnu. Bylo sobotní ráno, v kuchyni voněla káva a já se snažila udělat dojem na rodinu svého přítele. Oskar seděl u stolu, listoval novinami a občas se na mě usmál. Ale jeho matka mě sledovala pohledem, který mě bodal do zad.

„Myslela jsem, že je má rád takhle,“ odpověděla jsem nejistě a snažila se zachovat klid. Věra si odfrkla a začala mi radit, jak mám těsto správně míchat, kolik cukru přidat a jak dlouho smažit. Připadala jsem si jako malá holka, která nikdy nedržela vařečku v ruce.

Když jsme usedli ke stolu, Oskarův otec, pan Jaroslav, se na mě podíval přes brýle a spustil: „Nikolo, a kdy už bude svatba? Všichni čekáme, že se konečně rozhodnete. Oskar je už ve věku, kdy by měl mít rodinu.“

Oskar se zasmál a mávl rukou: „Tati, nech toho. Všechno má svůj čas.“

Ale Věra se přidala: „Víš, Nikola, v naší rodině se vždycky bralo brzy. Já jsem byla v tvém věku už vdaná a čekala Oskara. Nechceme, aby ses zbytečně zdržovala.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Všichni na mě upřeně hleděli, jako bych byla zboží na trhu. Oskar se mi snažil stisknout ruku pod stolem, ale já ji odtáhla. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem součástí jejich rodiny, ale jen figurkou, kterou chtějí přesunout na správné místo.

Po snídani mě Věra odtáhla do obýváku. „Nikolo, musíš pochopit, že Oskar potřebuje ženu, která bude stát při něm. Musíš se naučit vařit tak, jak to má rád, a hlavně – být připravená na děti. Všichni v okolí už se ptají, kdy bude svatba. Nechceme, aby se o nás říkalo, že jsme neschopní.“

„Ale já… já ještě nejsem připravená,“ vyhrkla jsem. „Chci nejdřív dodělat školu, najít si práci…“

Věra mě přerušila: „Škola je hezká věc, ale rodina je důležitější. Oskar tě miluje, tak proč čekat?“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Oskar si ničeho nevšiml, byl ponořený do práce na počítači. Večer, když jsme byli sami, jsem se mu svěřila: „Oskare, tvoje rodina mě tlačí do svatby. Já na to nejsem připravená. Chci žít svůj život, ne jejich představy.“

Oskar se zamračil: „Moje máma to myslí dobře. Víš, jak je na tradice. Ale já tě miluju a nechci tě do ničeho nutit.“

„Ale ty je nikdy nezastavíš. Vždycky jim ustoupíš. Já už nemůžu,“ rozplakala jsem se.

Další dny byly jako zlý sen. Věra mi posílala odkazy na svatební šaty, Jaroslav mi nabízel kontakty na známé, kteří by nám mohli zařídit levnou svatbu. Oskar se stáhl do sebe a nechal mě v tom samotnou. Moje vlastní rodina mi říkala, že bych měla být ráda, že mám takového přítele a že svatba je přece logický krok.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla slova Věry: „Musíš být připravená na děti.“ Ale já chtěla být připravená na svůj život, ne na život podle někoho jiného. Vzpomněla jsem si na své sny – chtěla jsem cestovat, psát, poznávat svět. Nechtěla jsem skončit jako Věra, která celý život obětovala rodině a teď čekala, že to udělám taky.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu. Oskar ještě spal. Napsala jsem mu vzkaz: „Omlouvám se, ale musím odejít. Miluju tě, ale nemůžu žít život, který mi někdo naplánoval. Potřebuju najít samu sebe.“

Vyšla jsem z bytu a poprvé po dlouhé době se mi ulevilo. Procházela jsem ulicemi, dýchala studený vzduch a cítila, jak mi srdce buší vzrušením i strachem. Nevěděla jsem, co bude dál, ale věděla jsem, že to bude moje rozhodnutí.

Dnes, když se ohlédnu zpět, vím, že to bylo nejtěžší rozhodnutí mého života. Oskar mi několikrát volal, psal mi zprávy, ale já jsem věděla, že kdybych se vrátila, zase bych byla jen loutkou v rukou jeho rodiny. Našla jsem si malý byt, začala pracovat v knihkupectví a pomalu si budovala svůj vlastní svět.

Někdy večer přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Možná jsem mohla bojovat víc, možná jsem měla Oskara přesvědčit, aby se postavil za mě. Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody, když jsem poprvé zavřela dveře za jejich bytem.

A tak se ptám: Je lepší žít podle očekávání ostatních, nebo riskovat všechno a být věrná sama sobě? Co byste udělali vy na mém místě?