Adopce, která roztrhla naši rodinu: Pravda, kterou jsme nechtěli slyšet

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ křičela na mě Klára, naše nejstarší dcera, zatímco v obýváku praskalo napětí jako suché větve v ohni. Stála jsem tam, neschopná odpovědět, s očima plnýma slz. Všechno, co jsem chtěla, bylo jen to nejlepší pro naši rodinu. Ale teď jsem měla pocit, že jsem ji rozbila na tisíc kousků.

Vždycky jsem si představovala, jak budu mít kolem sebe spoustu dětí, smích, společné večeře, Vánoce plné radosti. S Petrem jsme se o druhé dítě snažili roky, ale osud nám nebyl nakloněn. Po několika potratech a nekonečných návštěvách lékařů jsme se rozhodli pro adopci. Když nám v dětském domově v Brně ukázali malou Lucii, měla jsem pocit, že mi někdo vrátil ztracenou naději. Byla drobná, s velkýma očima a tichým úsměvem. Petr ji hned vzal do náruče a já věděla, že je naše.

První měsíce byly krásné. Klára, tehdy dvanáctiletá, byla zpočátku nadšená. Pomáhala mi s Lucií, četla jí pohádky a učila ji kreslit. Ale časem jsem začala vnímat, že se něco mění. Klára byla čím dál uzavřenější, často se zavírala v pokoji a odmítala s námi večeřet. Jednou jsem ji slyšela, jak do telefonu šeptá kamarádce: „Ona už mě nepotřebuje. Má teď tu druhou.“

Snažila jsem se s ní mluvit, ale vždycky jen pokrčila rameny. Petr říkal, že je to puberta, že to přejde. Ale já cítila, že je to hlubší. Že jsem jí nějak ublížila. Jenže jsem nevěděla jak.

Jednoho večera, když jsem uspávala Lucii, přišla za mnou máma. „Myslíš, že to bylo správné?“ zeptala se tiše. „Co tím myslíš?“ nechápala jsem. „Adopce. Jestli jste na to byli připravení. Klára je pořád tvoje dítě.“

Zamrazilo mě. Vždyť jsem to dělala i pro ni! Aby měla sestru, aby nebyla sama. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc se mi Klára vzdalovala. Petr se začal zdržovat v práci, domů chodil pozdě a unavený. Když jsem se ho ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Nechci to pořád řešit. Všechno je to jen tvoje vina.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem manželství, o tom, jestli jsem dobrá máma. Lucie byla čím dál veselejší, ale já měla pocit, že ji tím zraňuji. Jednou jsem zaslechla, jak Klára Lucii šeptá: „Kéž bys tu nebyla. Všechno by bylo jako dřív.“

Toho večera jsem se zhroutila. Seděla jsem v kuchyni, hlavu v dlaních, a brečela. Máma mě objala a řekla: „Musíš si vybrat. Buď se pokusíš rodinu spojit, nebo ji ztratíš úplně.“

Rozhodla jsem se, že musím být upřímná. Svolala jsem rodinnou poradu. Seděli jsme všichni u stolu, Lucie si kreslila, Klára trucovala a Petr mlčel. „Vím, že to není jednoduché,“ začala jsem. „Ale potřebuju slyšet, co cítíte. Všichni.“

Klára se rozplakala. „Mám pocit, že už tě nezajímám. Že jsi mě vyměnila. Lucie je fajn, ale já už nejsem tvoje holčička.“ Petr se přidal: „Měl jsem pocit, že jsi mě do toho dotlačila. Já ještě nebyl připravený. A teď mám pocit, že jsme všichni cizí.“

Lucie se na mě podívala velkýma očima. „Mami, já nechci, aby byl někdo smutný.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem se snažila zalepit vlastní bolest, ale nevšimla si ran ostatních. Že jsem chtěla zachránit rodinu, ale místo toho ji rozdělila.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo to těžké. Klára mi dlouho nedokázala odpustit. Petr se odstěhoval na čas k rodičům. Lucie nechápala, proč se všichni hádají. Ale pomalu jsme se učili mluvit spolu jinak. Přiznat si bolest, strach i vztek.

Dnes už je to několik let. S Petrem jsme spolu zůstali, i když to nebylo jednoduché. Klára studuje v Praze a s Lucií si začaly být blíž. Ale jizvy zůstaly. Někdy si říkám, jestli bych udělala něco jinak, kdybych věděla, co nás čeká.

Možná je tohle cena za pravdu. Možná jsme museli projít tímhle peklem, abychom se našli znovu. Ale někdy v noci se ptám sama sebe: Byla adopce opravdu správné rozhodnutí? Nebo jsem jen utíkala před vlastním strachem?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se rodina slepit, když ji roztrhne vlastní rozhodnutí?