Dala jsem dům dceři, teď mě vyhání: Příběh zrady v rodině

„Mami, už to takhle dál nejde. Potřebujeme s Petrem víc prostoru. Prosím tě, najdi si něco jiného.“

Ta slova mi znějí v uších už několik týdnů. Sedím ve svém obýváku, který už vlastně není můj, a dívám se na fotografie na stěně. Já, Jana, můj zesnulý muž Karel, vnoučata. Všechno, co jsem kdy měla ráda, je na těch obrázcích. Ale teď mám pocit, že jsem tu navíc. Že jsem cizí ve vlastním domě.

Když jsem před pěti lety přepisovala dům na Janu, měla jsem pocit, že dělám správnou věc. Byla jsem už v důchodu, Karel mi chyběl, a Jana se zdála být jedinou jistotou. „Neboj, mami, nikdy tě nenechám samotnou,“ říkala tehdy. Věřila jsem jí. Vždyť je to moje dcera! Kdo jiný by měl stát při mně?

Jenže pak přišel Petr. Její muž. Od začátku mi nebyl sympatický, ale snažila jsem se ho přijmout. Kvůli Janě. Kvůli vnoučatům. Ale on mě nikdy nebral jako součást rodiny. Vždycky měl poznámky: „Marie, neměla byste tolik topit, je to drahé.“ Nebo: „Marie, proč kupujete tolik jídla? Stejně to nesníme.“

A Jana? Ze začátku se mě zastávala. Ale postupně se něco změnilo. Možná jsem byla moc náročná, možná jsem se moc ptala, kde jsou, když se domů vraceli pozdě. Možná jsem jen byla stará a zbytečná.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni. „Jani, tvoje máma nám tu překáží. Nemůžeme žít naplno, když je pořád tady. Už je čas, aby si našla něco svého.“

Jana mlčela. Pak tiše řekla: „Já vím, ale je to těžké.“

V tu chvíli mi srdce puklo. Vždyť jsem jim dala všechno! Dům, peníze, svůj čas, lásku. A teď jsem přítěž?

Další dny byly plné napětí. Jana se mi vyhýbala, Petr byl ještě odměřenější. Vnoučata už za mnou nechodila tak často. Jednoho rána mi Jana podala leták s nabídkou domova pro seniory. „Mami, podívej, tady by ti mohlo být dobře. Mají tam hezké pokoje a programy pro důchodce.“

Zírala jsem na ni v šoku. „Jano, to myslíš vážně? Chceš mě dát do domova?“

„Mami, já už to nezvládám. Petr je pořád nervózní, děti nemají klid. Ty… ty tu prostě nemůžeš zůstat.“

Rozbrečela jsem se. Poprvé v životě jsem se před svou dcerou cítila úplně malá. „Jano, vždyť jsem ti dala všechno. Tenhle dům… byl můj. Proč mě vyháníš?“

Jana se rozplakala taky. „Já nevím, mami. Je to těžké. Ale už to nejde.“

Od té chvíle jsem věděla, že musím odejít. Začala jsem si balit věci. Každý hrníček, každou knihu jsem držela v ruce a vzpomínala, jak jsem je kdysi kupovala s Karlem. Všechno mi připadalo cizí.

Sousedi se mě ptali, co se děje. „Marie, proč odcházíte? Vždyť jste tu celý život!“ Jen jsem pokrčila rameny. Co jsem jim měla říct? Že mě vlastní dcera vyhání?

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Alena. „Marie, tohle si nemůžeš nechat líbit! Zavolej právníkovi, vždyť tě nemůžou jen tak vyhodit!“

Ale já už neměla sílu bojovat. Cítila jsem se zlomená. „Aleno, já už nechci nic řešit. Chci jen klid.“

Nakonec jsem odešla do malého bytu v paneláku na druhém konci města. První týdny jsem jen seděla u okna a dívala se na šedé domy. Nikdo mě nenavštěvoval. Jana mi občas zavolala, ale bylo to strohé. „Mami, jak se máš?“ „Dobře, Jani.“ Nic víc.

Začala jsem chodit do parku, povídat si s ostatními seniory. Pomalu jsem si zvykala na nový život, ale bolest zůstávala. Každý večer jsem si kladla otázku: Proč mě Jana zradila? Co jsem udělala špatně? Byla jsem moc obětavá? Měla jsem si dům nechat?

Jednou jsem potkala sousedku z bývalé ulice, paní Novotnou. „Marie, slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto. Ale víte co? Vy jste silná žena. Zvládnete to.“

Možná měla pravdu. Možná je čas začít znovu, i když je mi přes sedmdesát. Ale bolest zůstává.

Každý večer si říkám: Opravdu je rodina vždycky to nejdůležitější? Nebo bychom měli myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?