Když se svět zhroutí během jedné noci: Příběh rodičů, kteří museli pustit svého syna

„Proč pořád kašleš, Matýsku? Vždyť jsi byl včera úplně v pořádku…“ šeptala jsem zoufale, zatímco jsem mu měřila teplotu. Byla jedna ráno, venku lilo a v paneláku na Proseku bylo ticho, které mě děsilo. Manžel Petr pobíhal po bytě, hledal pohotovostní číslo a naše pětiletá dcera Anička se rozplakala v posteli, protože slyšela můj hlas plný strachu.

„Zavolej sanitku, hned!“ vykřikla jsem, když Matějovi začaly cukat ruce. Petr zbledl, ale poslechl. Všechno se stalo tak rychle. Siréna, blikající světla, cizí ruce, které mi braly dítě z náruče. „Paní, musíte nám věřit,“ řekl mladý záchranář, ale já už věděla, že se něco děje. V nemocnici na Bulovce nás nechali čekat na chodbě. Petr mě objímal, ale já cítila, jak se mezi námi začíná otevírat propast.

Když přišla lékařka, měla v očích smutek, který jsem nikdy předtím neviděla. „Je mi to moc líto…“ začala, ale já už neslyšela dál. Všechno se rozmazalo. Petr se zhroutil na židli, já křičela, že to není možné, že Matěj byl zdravý, že jsme ho včera viděli smát se, jak hází kaši po kuchyni. Nikdo mi neodpověděl.

Dny po Matějově smrti byly jako v mlze. Lidé nám nosili koláče, říkali, že čas zahojí rány, ale já jsem je nenáviděla za jejich prázdná slova. Moje máma mi volala každý den, ale jen opakovala, že musím být silná kvůli Aničce. Já jsem ale nebyla silná. Petr se uzavřel do sebe, celé dny mlčel a v noci jsem ho slyšela plakat v koupelně. Anička se ptala, kdy se Matěj vrátí, a já jsem jí lhala, že je v nebi a dívá se na nás.

Jednou večer, když jsem skládala Matějovy hračky do krabice, přišla za mnou tchyně. „Měla jsi ho vzít k doktorovi dřív,“ řekla tiše. Ztuhla jsem. „Jak to myslíš?“ „Vždyť kašlal už dva dny, ne? Možná kdyby…“ Nedopověděla. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít všechno kolem. Místo toho jsem jen seděla a brečela. Petr stál ve dveřích, ale nic neřekl. Od té doby jsem se s tchyní nebavila.

Začali jsme s Petrem chodit k psycholožce. První sezení bylo hrozné. „Cítím vinu,“ řekla jsem. „Cítím, že jsem selhala jako matka.“ Petr mlčel. Psycholožka se mě ptala, co bych řekla kamarádce, která by prožila totéž. „Že to není její vina,“ odpověděla jsem. „Tak proč to neřeknete sama sobě?“ Já nevěděla.

Anička začala kreslit obrázky, na kterých byl vždycky jeden člen rodiny přeškrtnutý. Učitelka ve školce mi řekla, že je smutná a straní se dětí. Snažila jsem se s ní mluvit, ale ona jen šeptala: „Já už nechci, aby někdo další odešel.“

Jednoho dne jsem našla Petrův telefon na stole. Přišla mu zpráva od jeho sestry: „Musíš být silný kvůli Lucii, ale chápu, že je to těžké.“ Zarazilo mě, že o mně mluví jako o někom, kdo už není součástí rodiny. Večer jsem se Petra zeptala, jestli mě ještě miluje. „Nevím,“ odpověděl. „Od té noci je všechno jinak.“

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Kvůli tomu, kdo koupí rohlíky, kdo vyzvedne Aničku. Jednou jsem na něj křičela, že mě nechal ve všem samotnou. On mi vmetl do tváře, že jsem ho nikdy neposlouchala. Byli jsme dva cizinci v jednom bytě, spojení jen bolestí.

Přesto jsme se rozhodli, že musíme něco změnit. Kvůli Aničce. Začali jsme chodit na dlouhé procházky, mluvili jsme o Matějovi, o tom, co nám chybí. Jednou jsme šli kolem hřiště, kde si hrály děti. Petr se zastavil a řekl: „Myslíš, že bychom někdy mohli být zase šťastní?“ Já jsem nevěděla. Ale poprvé jsem si dovolila představit, že to možná půjde.

Dnes je to rok, co Matěj odešel. Každý den na něj myslím. Někdy mám pocit, že slyším jeho smích, když Anička běhá po bytě. S Petrem jsme pořád spolu, i když už nikdy nebudeme stejní jako dřív. Naučili jsme se žít s bolestí, která nikdy nezmizí, ale už nás neničí.

Někdy se ptám sama sebe: Co by se stalo, kdybych tehdy udělala něco jinak? Ale vím, že na to nikdy nenajdu odpověď. Možná je jediná cesta vpřed přijmout, že některé věci prostě neovlivníme.

A tak se ptám vás: Jak se dá žít dál, když vám osud vezme to nejcennější? Je možné znovu najít smysl, i když už nikdy nic nebude jako dřív?