Zrada v rodině: Když matka odkázala vše mému bratrovi

„To nemyslíš vážně, Honzo! To je přece můj dům, maminka mi ho koupila, když jsem se rozváděla. Proč bys ho měl dostat ty?“ křičela jsem na svého mladšího bratra v kuchyni, kde ještě voněla káva po pohřbu naší matky. Honza seděl naproti mně, ruce složené na stole, a v očích měl zvláštní klid, který mě rozčiloval.

„Podívej, Lenko, já za to nemůžu. Máma to tak napsala do závěti. Všechno, včetně tvého bytu, je teď moje. Prý jsem se o ni staral víc než ty,“ řekl a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Vždyť jsem za mámou jezdila každý víkend, nakupovala jí, brala ji k doktorovi. Honza se ukázal jednou za měsíc, když potřeboval peníze nebo chtěl něco opravit v domě.

Vzpomínky na dětství se mi vynořily jako stíny. Vždycky jsem byla ta zodpovědná, ta, která musela všechno zvládnout sama. Honza byl benjamínek, maminka ho rozmazlovala, omlouvala jeho průšvihy a já jen tiše záviděla tu lásku, kterou jsem nikdy necítila naplno. Ale že by mě takhle zradila? To jsem nečekala.

Po pohřbu se rodina rozjela a já zůstala v mámině bytě sama. Seděla jsem na gauči, kde jsme spolu tolikrát seděly, smály se i plakaly. Na stole ležela závěť, kterou mi Honza podal s ledovým klidem. Otevřela jsem ji a četla: „Všechen svůj majetek odkazuji svému synovi Janu Novotnému.“ Ani slovo o mně. Ani poděkování, ani vysvětlení. Jen strohá věta, která mi převrátila život naruby.

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Chodila jsem do práce, ale myšlenky mi utíkaly k mámě. Proč? Co jsem udělala špatně? Volala jsem tetě Aleně, mámině sestře, jestli o tom něco neví. „Lenko, tvoje máma byla poslední rok hodně zmatená. Honza za ní chodil často, ale nikdy mi neřekla, že by ti chtěla něco vzít. Možná na ni tlačil…“

Ta myšlenka mě bodla do srdce. Honza by toho byl schopný? Vždyť jsme byli rodina! Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi to dávalo smysl. Vzpomněla jsem si, jak mi máma poslední měsíce volala méně často, jak byla unavená a podrážděná, když jsem přijela. Možná už tehdy věděla, co se chystá.

Rozhodla jsem se zjistit pravdu. Zašla jsem za notářkou, která máminu závěť sepisovala. „Paní Novotná byla při smyslech, když závěť podepisovala. Váš bratr byl u toho jako svědek,“ řekla mi suše notářka. „Pokud máte pochybnosti, můžete podat námitku k soudu.“

V hlavě mi hučelo. Soud? Proti vlastnímu bratrovi? Ale co jiného mi zbývá? Můj byt byl najednou jeho a já měla strach, že mě jednoho dne vyhodí na ulici. Zavolala jsem Honzovi.

„Honzo, chci to řešit. Nechci přijít o střechu nad hlavou. Můžeme se nějak domluvit?“

„Lenko, já už ten byt prodal. Potřebuju peníze na podnikání. Můžeš tu zůstat ještě měsíc, pak si musíš najít něco jiného,“ řekl bez špetky soucitu.

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj už nejsem sestra, ale překážka. Rozbrečela jsem se do telefonu, ale on už to neslyšel. Zavěsil.

Začal boj o přežití. Hledala jsem právníka, sháněla peníze na soudní poplatky a snažila se najít důkazy, že máma nebyla při smyslech nebo že na ni Honza tlačil. Teta Alena mi slíbila svědectví, ale většina rodiny stála za Honzou. „Je to tvůj bratr, nehádejte se kvůli penězům,“ říkali mi sousedé i kolegové v práci.

Ale pro mě to nebyly jen peníze. Byla to spravedlnost, uznání toho, co jsem pro mámu dělala. Každý večer jsem seděla v prázdném bytě a přemýšlela, kde se stala chyba. Proč mě máma nemilovala stejně jako jeho? Nebo mě milovala, ale bála se Honzova hněvu?

Soud trval rok. Bylo to vyčerpávající. Honza mě očerňoval před soudem i rodinou. Tvrdil, že jsem mámu zanedbávala, že jsem si jen brala peníze a nestarala se o ni. Bylo to jako noční můra, ze které nešlo utéct.

Nakonec soud rozhodl v Honzův prospěch. Prý nebyly důkazy o nátlaku ani o mámině nesvéprávnosti. Byla jsem zlomená. Musela jsem opustit byt, kde jsem prožila tolik let, a začít znovu v podnájmu na okraji Prahy.

Dnes už je to dva roky. S Honzou nemluvím. Rodina je rozdělená, někteří mi dávají za pravdu, jiní stojí za ním. Naučila jsem se žít s tím, že spravedlnost někdy neexistuje a že rodina může být tím největším nepřítelem.

Někdy v noci přemýšlím: Kde se v lidech bere tolik chamtivosti? A stálo to všechno za to? Co byste udělali vy na mém místě?