„Babi, nechoď na narozeniny svého vnuka“ — Příběh bolesti, odpuštění a rodiny

„Babi, prosím tě, nechoď na Honzovy narozeniny. Myslíme, že by to nebylo dobré. Vždycky se pak pohádáme a atmosféra je napjatá.“

Čtu tu zprávu znovu a znovu. Prsty se mi třesou, srdce mi buší až v krku. Sedím u kuchyňského stolu, kde jsem ještě před chvílí krájela jablka na štrúdl, a najednou mám pocit, že se mi celý svět zhroutil. Můj syn Petr mi píše, že mě nechce na oslavě mého jediného vnuka Honzíka. Vždyť jsem se na tu oslavu těšila celé týdny! Připravovala jsem dárek, pletla jsem Honzíkovi nový svetr s jeho oblíbeným traktorem. A teď… teď mám zůstat doma, protože prý „kazím atmosféru“.

„To snad není pravda,“ šeptám do prázdna. V hlavě mi víří vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dobrou matkou i babičkou. Vždyť jsem Petra vychovávala sama, jeho otec nás opustil, když mu byly tři. Dělala jsem, co jsem mohla. Možná jsem byla přísná, možná jsem někdy křičela, když jsem byla unavená z práce a z věčného strachu, jak zaplatím nájem. Ale vždycky jsem ho milovala. A teď… teď mě vlastní syn nechce vidět na oslavě svého dítěte.

Telefon mi vibruje v ruce. Nová zpráva. „Mami, nezlob se. Je to pro Honzíka. Chceme, aby měl klidnou oslavu. Však se uvidíme jindy.“

Slzy mi stékají po tvářích. Vzpomínám na poslední rodinnou oslavu, kdy jsme se s Petrovou ženou Lenkou pohádaly kvůli výchově. Ona je tak jiná než já – všechno řeší domluvou, nikdy nezvýší hlas. Já jsem zvyklá na pevný řád, na jasná pravidla. Možná jsem byla moc tvrdá, když jsem Honzíka napomenula, že nemá házet jídlem. Lenka se na mě tehdy podívala s takovým pohrdáním, až mě to zabolelo. Od té doby je mezi námi napětí.

Zvedám se od stolu a jdu do ložnice. Na posteli leží ten svetr, který jsem pletla celé večery. Beru ho do ruky, přitisknu k obličeji a vdechuji vůni vlny. „Proč mě nechceš, Honzíku?“ šeptám. Vím, že za to nemůže. Je mu teprve šest. Ale stejně mě to bolí.

Vzpomínám na své dětství v malém bytě na Žižkově. Moje máma byla taky přísná, ale držela nás pohromadě. Nikdy by mě nevynechala z rodinné oslavy. Tehdy jsme neměli nic, ale měli jsme jeden druhého. Dnes mám pocit, že mám všechno – byt, důchod, trochu úspor – ale nemám nikoho.

Zvoní telefon. Je to moje sestra Alena. „Jano, co se děje? Slyším tě, jak vzlykáš.“

„Petr mě nechce na Honzových narozeninách,“ vypravím ze sebe mezi vzlyky.

„Ale prosím tě, to určitě nemyslel zle. Víš, jak je teď všechno napjaté. Možná bys měla trochu ustoupit, nechat je být.“

„Ale já chci být součástí jejich života! Chci být s Honzíkem, chci mu dát ten svetr, co jsem mu upletla…“

„Jano, někdy je lepší nechat věci být. Oni se ozvou. Hlavně se netrap.“

Ale jak se nemám trápit? Celý život jsem se snažila, abych byla pro Petra oporou. A teď mě odstrčil jako nepotřebnou věc. V hlavě mi běží všechny ty chvíle, kdy jsem ho vodila do školky, kdy jsme spolu pekli vánoční cukroví, kdy jsem mu četla pohádky před spaním. Kde se to pokazilo? Kdy se ze mě stala ta, která „kazí atmosféru“?

Večer sedím u televize, ale nevnímám, co běží. Přemýšlím, jestli mám Petrovi napsat, omluvit se, nebo se naopak ozvat a říct mu, jak moc mě to bolí. Nakonec vezmu telefon a napíšu: „Petře, mrzí mě, jestli jsem něco pokazila. Omlouvám se, jestli jsem byla moc přísná. Mám vás oba moc ráda. Pozdravuj Honzíka.“

Odpověď nepřichází. Celou noc nespím, převaluji se v posteli a přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak. Ráno najdu v telefonu krátkou zprávu: „Díky, mami. Uvidíme se příští týden.“

Ale vím, že už to nebude stejné. Něco se mezi námi zlomilo. Přemýšlím, jestli mám ještě šanci to napravit. Jestli dokážu najít cestu zpátky ke svému synovi a vnukovi. Jestli někdy zase budu součástí jejich rodiny.

Možná jsem byla moc tvrdá, možná jsem měla víc naslouchat. Ale kdo nás naučí být dobrými rodiči? Kdo nám řekne, kdy máme ustoupit a kdy si stát za svým?

Dívám se z okna na prázdné dětské hřiště a ptám se sama sebe: Je možné odpustit a začít znovu? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené? Co byste udělali vy na mém místě?