Dvě srdce, jedno rozhodnutí: Příběh české adopce

„Proč nás nechcete vzít domů hned?“ zeptala se mě malá Klárka, když jsme s manželem poprvé navštívili dětský domov v Brně. Její oči byly plné naděje, ale v hlase jí zněl smutek, který by žádné dítě nemělo znát. Stála jsem tam, s rukama sevřenýma v pěst, a cítila, jak se mi hroutí srdce. Vedle mě stál Petr, můj muž, který mě pevně držel za ruku, jako by tím chtěl utišit můj vnitřní boj. „Klárko, my bychom vás vzali hned, ale musíme ještě chvíli počkat. Je to složité…“ odpověděla jsem tiše, ale věděla jsem, že žádné vysvětlení nebude dostatečné.

Nikdy jsem si nemyslela, že právě já budu stát před takovým rozhodnutím. Vždycky jsem si představovala, jak budu držet v náručí svoje vlastní dítě, jak mu budu zpívat ukolébavky, které mi zpívala maminka. Ale osud byl jiný. Po letech bolestivých neúspěchů, nekonečných návštěv u lékařů, hormonálních injekcí a slz, které jsem v noci tiše polykala, jsme s Petrem pochopili, že naše rodina bude muset vzniknout jinak.

Bylo to těžké rozhodnutí. Moje maminka, paní Marie, mi jednou řekla: „Jitko, dítě není jen krev a geny. Dítě je láska, kterou mu dáš.“ Ale můj otec, pan Jaroslav, byl jiného názoru. „Cizí krev do rodiny nepatří,“ prohlásil jednou u nedělního oběda a já měla chuť utéct z místnosti. Petr mě ale vždycky podržel. „Jitko, my to zvládneme. Ty holky nás potřebují stejně jako my je.“

Poprvé jsme Klárku a její mladší sestru Aničku viděli v herně dětského domova. Klárka byla tichá, opatrná, ale Anička – ta byla jako vítr. Smála se, běhala kolem nás a pořád se ptala: „A budete mít doma psa? A můžu si vzít tuhle panenku?“ Bylo to dojemné i bolestné zároveň. Věděla jsem, že tyhle otázky jsou jen špičkou ledovce jejich nejistoty a strachu.

Proces adopce byl nekonečný. Papíry, posudky, návštěvy sociálních pracovnic, psychologické testy. Každý týden jsme čekali na telefonát, který by nám řekl, že už je všechno v pořádku. Každý den jsem se bála, že se něco pokazí. Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na prázdné dětské talířky, které jsem koupila v naději, že je brzy použijeme. Petr ke mně přišel a objal mě. „Jitko, už brzy budou doma. Musíme věřit.“

Ale nebylo to jen čekání. Byly tu i pochybnosti. Co když mě holky nikdy nepřijmou jako mámu? Co když jim nebudu umět dát to, co potřebují? Co když selžu? Tyhle otázky mě pronásledovaly každou noc. Jednou jsem se o tom svěřila své kamarádce Lucii. „Jitko, každá máma má strach. Ale ty jsi silná. A hlavně – ty jsi už teď jejich máma, i když to ještě není oficiální.“

Konečně přišel ten den. Volali nám z úřadu, že můžeme holky vzít domů na první víkend. Byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Připravila jsem jim pokojíček, pověsila záclony s motýlky a koupila plyšáky. Když jsme přijeli do dětského domova, Klárka mě pevně objala a Anička hned běžela k autu. Cestou domů zpívaly písničky a já měla pocit, že se mi splnil sen.

Ale realita byla jiná. První noc Anička plakala a chtěla zpátky do domova. Klárka se mnou nemluvila a Petr byl zoufalý. „Co když jsme udělali chybu?“ zeptal se mě potichu v kuchyni. „Neudělali,“ odpověděla jsem, i když jsem si tím nebyla jistá.

Další týdny byly plné slz, hádek i smíchu. Holky si zvykaly na nový domov, my jsme si zvykali na ně. Jednou večer přišla Klárka za mnou do ložnice. „Mami, bojím se, že nás zase pošlete pryč.“ Sedla jsem si k ní na postel a objala ji. „Nikdy vás nepošleme pryč. Jste naše rodina.“

Bylo to těžké i s okolím. Sousedi si šeptali, že máme „cizí děti“. Moje teta Alena mi jednou řekla: „Nebude to nikdy jako vlastní.“ Ale já jsem věděla, že láska se nedá měřit krví.

Po půl roce jsme šli na soud, kde nám oficiálně přiznali adopci. Klárka i Anička mě držely za ruku a já měla slzy v očích. Když soudkyně řekla: „Od této chvíle jste rodina,“ měla jsem pocit, že se mi konečně uzdravilo srdce.

Dnes už jsou holky doma rok. Jsme rodina – někdy hlučná, někdy unavená, ale šťastná. Občas si vzpomenu na všechny ty slzy a strachy a říkám si: Stálo to za to? A pak vidím, jak Klárka s Aničkou spí vedle sebe a vím, že ano.

Ale někdy v noci přemýšlím: Proč musí být cesta k rodině pro některé z nás tak trnitá? Kolik dětí ještě čeká na svůj domov? A kolik rodin se bojí udělat ten první krok?