„Už nejsi její manžel“ – Jak jedno věty rozbilo základy mé nové rodiny

„Už nejsi její manžel, Tomáši. Přestaň se tak chovat.“ Ta věta mi v hlavě zněla ještě dlouho poté, co ji Klára vyslovila. Stáli jsme v kuchyni našeho bytu v Brně, mezi nádobím a dětskými kresbami na lednici, a já měl pocit, že se mi pod nohama rozpadá podlaha. Můj osmiletý syn Matěj seděl v obýváku a skládal lego, zatímco já se snažil pochopit, co se právě stalo.

Klára byla první žena, kterou jsem po smrti své ženy Jany dokázal pustit blíž. Dva roky jsem žil jen pro Matěje a práci. Každý večer jsem si vyčítal, že jsem Jany smrt mohl nějak odvrátit – kdybych si všiml dřív, že je nemocná, kdybych ji přemluvil k lékaři… Když jsem Kláru poznal na školním hřišti, kde jsme oba čekali na své děti, byl jsem opatrný. Ona byla rozvedená, měla dceru Aničku a v očích ten stejný smutek jako já.

Začali jsme se vídat nejdřív kvůli dětem. Pak přišly společné večeře, výlety na Pálavu, smích u vína na balkoně. Po roce jsme se rozhodli bydlet spolu. Matěj i Anička si rozuměli, já měl pocit, že se nám podařilo vytvořit nový domov. Jenže minulost není něco, co by šlo jednoduše zavřít do šuplíku.

Jednoho večera jsem přišel domů později z práce. Klára seděla u stolu a v ruce držela Janin deník. „Našla jsem to ve skříni,“ řekla tiše. „Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?“

Zamrazilo mě. „To je… to je Janin deník. Nechtěl jsem ho vyhazovat.“

„Ale proč ho pořád schováváš? Proč máš její fotku v peněžence? Tomáši, už nejsi její manžel.“

Ta věta mě zasáhla jako facka. Všechno ve mně se sevřelo. „To není tak jednoduché,“ zašeptal jsem.

Klára vstala a začala chodit po kuchyni. „Já vím, že jsi ji miloval. Ale já tu taky žiju! Snažím se být tu pro tebe i pro Matěje, ale mám pocit, že pořád žiju ve stínu nějakého ducha.“

Chtěl jsem ji obejmout, ale ucukla. „Víš, jaké to je? Každý den vidět, jak se díváš na její fotku? Jak mluvíš o ní s Matějem? Já nejsem Jana.“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky – Janin smích, její ruce v mouce při pečení bábovky, poslední noc v nemocnici…

Klára odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Já zůstal stát v kuchyni a nevěděl, co dělat.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Klára byla podrážděná, Matěj se mě ptal, proč je maminka smutná (pro něj už byla Klára „maminka“). Já nevěděl, jak vysvětlit osmiletému klukovi, že dospělí někdy prostě nevědí, jak žít dál.

Jednou večer přišel Matěj za mnou do pracovny. „Tati, proč máš pořád tu fotku maminky Jany?“

Sedl jsem si k němu na koberec. „Víš, Matěji… maminka Jana byla moc hodná a vždycky tě bude mít ráda. Ale teď máme novou rodinu s Klárou a Aničkou.“

„Ale já mám rád obě maminky,“ řekl tiše.

Objal jsem ho a poprvé mi došlo, že možná nejsem jediný, kdo se snaží spojit minulost s přítomností.

Další den jsem našel Kláru v kuchyni s uplakanýma očima. „Promiň,“ řekla tiše. „Já jen… bojím se, že tě nikdy nebudu moct milovat tak jako ona.“

Chytil jsem ji za ruku. „To po tobě nechci. Chci jen být s tebou teď a tady.“

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo vyzvedne děti ze školy, kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu. Každý konflikt byl vlastně o tom jednom: o Janě.

Jednou večer přišla Klára domů později a řekla: „Potřebuju čas.“ Sbalila pár věcí a odešla s Aničkou k matce.

Matěj plakal celou noc. Já seděl v jeho pokoji a díval se na Janinu fotku na poličce.

Dny bez Kláry byly prázdné. Chodil jsem do práce jako robot, Matěj byl zamlklý. Po týdnu mi Klára napsala zprávu: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně na České. Seděla naproti mně a dívala se do hrníčku s kávou.

„Tomáši… já tě mám ráda. Ale neumím žít s tvou minulostí pořád mezi námi.“

„Já ji neumím zahodit,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Dlouho jsme mlčeli.

Nakonec jsme se rozhodli dát si čas – ne proto, že bychom se neměli rádi, ale protože jsme oba potřebovali najít cestu sami k sobě.

Dnes je to půl roku od té hádky v kuchyni. S Klárou se vídáme kvůli dětem, někdy spolu zajdeme na kávu. Už spolu nebydlíme, ale máme k sobě respekt.

Matěj má na poličce dvě fotky – jednu Jany a jednu Kláry s Aničkou.

Občas si říkám: Je možné milovat dvě ženy najednou? A může nová láska někdy opravdu nahradit tu starou – nebo je lepší přijmout obě jako součást svého života?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec minulost uzavřít bez bolesti?