Když rodina rozdělí: Moje úspory, její byt a naše dcera

„Ivano, vždyť je to přece jasné! Když mi dáte svoje úspory, přepíšu byt na Aničku. Všichni budou spokojení.“ Tchyně stála uprostřed naší kuchyně, ruce založené na prsou, a její hlas zněl tak samozřejmě, až mě bodlo u srdce. Petr seděl naproti mně, oči upřené do stolu, jako by tam hledal odpovědi, které já zoufale potřebovala slyšet.

„Mami, to přece není tak jednoduché,“ ozval se Petr tiše. Ale jeho hlas zněl spíš provinile než rozhodně. Já jsem jen mlčky seděla a v hlavě mi vířily myšlenky. Celý život jsem se snažila být rozumná, šetřit, plánovat. Každá koruna, kterou jsme s Petrem dali stranou, byla pro Aničku – pro její budoucnost, pro jistotu, kterou jsme sami nikdy neměli.

„Ivano, vždyť já bych nikdy Aničce neublížila. Vždyť je to moje vnučka!“ pokračovala tchyně a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Věděla jsem, že to myslí dobře – nebo jsem si to aspoň chtěla myslet. Ale v jejích očích jsem zahlédla něco jiného. Strach? Touhu mít poslední slovo? Nebo jen obyčejnou lidskou vypočítavost?

Byt v Nuslích, kde tchyně žila celý život, byl pro nás symbolem stability. Když jsme s Petrem začínali, bydleli jsme v podnájmu na Žižkově a každý měsíc jsme počítali, jestli nám zbyde na víkendový výlet nebo novou bundu pro Aničku. Teď jsme měli možnost získat něco, co by nám dalo klid – ale za cenu, kterou jsem nebyla jistá, že chci zaplatit.

„Ivano, vždyť je to férové. Já budu mít jistotu na stáří a vy budete mít byt. A Anička jednou taky,“ naléhala tchyně dál. Petr mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svojí matkou. A já jsem byla rozpolcená mezi láskou k němu a strachem, že jednou ztratím všechno.

Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem, jak Petr v ložnici tiše dýchá, a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když dáme všechny úspory a ona si to rozmyslí? Co když se něco stane a byt nikdy nebude náš? Co když tímhle rozhodnutím zničím naši rodinu?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale v hlavě mi pořád zněla tchynina slova. Kolega Honza si všiml, že nejsem ve své kůži. „Ivano, jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně. „Jen špatná noc,“ zalhala jsem. Ale v očích jsem měla slzy.

Po práci jsem šla vyzvednout Aničku do školky. Když mě uviděla, rozběhla se ke mně a objala mě kolem pasu. „Maminko, půjdeme dneska na hřiště?“ zeptala se s nadějí v hlase. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co dělám, dělám kvůli ní. Ale jak jí mám vysvětlit, že někdy je láska k rodině ta nejtěžší zkouška?

Večer jsme s Petrem seděli v kuchyni. „Péťo, já nevím… Mám strach. Co když nás máma podvede? Co když přijdeme o všechno?“ šeptala jsem. Petr se na mě podíval unavenýma očima. „Ivano, je to moje máma. Myslíš, že by to udělala?“

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale znám příběhy. Lidi se mění. A já nechci riskovat Aniččinu budoucnost.“

Petr si povzdechl. „Já taky ne. Ale když jí nedáme ty peníze, nikdy nám ten byt nedá. A kde budeme za pár let? V podnájmu? S dítětem na krku?“

Mlčeli jsme dlouho. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken. Vzpomněla jsem si na svoje dětství – na to, jak jsme s mámou bydlely v garsonce na Jižáku a jak jsem si slibovala, že moje dítě nikdy nebude muset žít v nejistotě.

Další den jsem šla za tchyní sama. Seděla v obýváku, televize hrála nějaký nekonečný seriál a ona pletla svetr pro Aničku. „Ivano, tak co jste se rozhodli?“ zeptala se bez obalu.

„Potřebuju vědět, že to myslíte vážně,“ řekla jsem tiše. „Že když vám dáme peníze, byt opravdu přepíšete na Aničku.“

Tchyně se zamračila. „Ty mi nevěříš?“

„Chci věřit,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale jde o všechno, co máme.“

Chvíli bylo ticho. Pak tchyně odložila pletení a podívala se mi do očí. „Ivano, já už nemám nikoho jiného než vás. Ale potřebuju mít jistotu na stáří. Nechci skončit v domově důchodců.“

V tu chvíli jsem pochopila její strach. Ale zároveň jsem cítila vztek – proč musím být já ta, kdo nese odpovědnost za její život? Proč musím volit mezi její jistotou a jistotou svého dítěte?

Doma jsme s Petrem dlouho diskutovali. Nakonec jsme se rozhodli – půjdeme za právníkem a sepíšeme smlouvu. Tchyně nejdřív protestovala, ale nakonec souhlasila.

Když jsme podepisovali papíry, třásly se mi ruce. Bylo to jako podepsat smlouvu s ďáblem – věděla jsem, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Dneska je to rok od té chvíle. Byt je napsaný na Aničku a my máme klid – aspoň na papíře. Ale vztahy v rodině už nikdy nejsou takové jako dřív. Tchyně mi vyčítá, že jsem jí nevěřila. Petr je pořád mezi námi dvěma. A já? Každý večer se dívám na Aničku a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla tlaku okolí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v rodině věřit na sto procent? Nebo je lepší chránit sebe a své děti za každou cenu?