Za zavřenými dveřmi: Noc, kdy jsem utekla s dětmi

„Mami, proč je tady taková zima?“ šeptá mi Anička do ucha a její drobné ruce se mi zoufale tisknou k pasu. Kuba, o dva roky mladší, se mi schovává pod kabát a tiše popotahuje. Sedíme na špinavé lavičce ve třetím patře paneláku na Jižním Městě. Je půl druhé ráno a já se snažím nevzlykat nahlas, abych je nevyděsila ještě víc. V hlavě mi zní poslední slova mého muže: „Jestli odejdeš, už tě nikdy nenechám být!“

Celé roky jsem doufala, že se změní. Že když budu mlčet, když budu dělat všechno správně, když budu dost trpělivá… Ale dnes večer, když rozbil sklenici o stůl a začal řvát na Aničku kvůli rozlitému čaji, něco ve mně prasklo. Popadla jsem děti, bundy a peněženku a vyběhla ven. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, ale věděla jsem, že už nemůžu zpátky.

První myšlenka byla jasná: Ivana. Moje nejlepší kamarádka od základky. Vždycky říkala, že u ní máme dveře otevřené. Volala jsem jí už z tramvaje. „Ivano, prosím tě, můžu k vám přijít? Je to vážné.“

Chvíli bylo ticho. Pak šeptla: „Lucko… já bych tě vzala, ale Petr je doma. Víš, jaký je… Nechci hádky. Zkus to u mámy.“

Máma bydlí v malém bytě s novým přítelem v Kladně a nikdy nechtěla slyšet o mých problémech s Martinem. „Vždyť on tě má rád, Lucko,“ říkala pokaždé, když jsem si dovolila postěžovat. „Musíš být trpělivá.“

Zůstali jsme tedy tady – v cizím paneláku, kde jsme doufali aspoň v pár hodin klidu. Děti jsou unavené a hladové. Já mám v kapse dvě stovky a mobil s vybitou baterií.

„Mami, kdy půjdeme domů?“ ptá se Kuba a já cítím, jak se mi do očí derou slzy.

„Domů už dneska nepůjdeme,“ odpovídám tiše a hladím ho po vlasech.

Najednou slyším kroky na schodech. Srdce mi poskočí – co když nás někdo vyhodí? Co když přijde Martin? Ale je to jen starší paní s igelitkou. Zastaví se a chvíli si nás prohlíží.

„Co tady děláte v noci?“ zeptá se podezřívavě.

„Jen… čekáme na kamarádku,“ zalžu rychle.

Paní si povzdechne a pokračuje dál. Děti se ke mně tisknou ještě víc.

Hlavou mi běží všechny možné scénáře. Co když nás Martin hledá? Co když zavolá policii? Co když si děti vezme? Vždycky mi vyhrožoval, že pokud odejdu, nikdy je už neuvidím.

Vzpomínám si na první roky našeho vztahu. Martin byl pozorný, nosil mi květiny a smál se na celé kolo. Všichni říkali, že mám štěstí. Jenže pak přišel první výbuch vzteku – kvůli rozbitému hrníčku. Pak další a další. A já jsem mlčela. Kvůli dětem. Kvůli tomu, co by řekli sousedi.

„Lucko, proč jsi taková neschopná?“ slyším jeho hlas v hlavě. „Kdo by tě chtěl?“

Z kapsy vytahuji mobil a zkouším volat na linku bezpečí pro ženy. Signál je slabý a baterka bliká na poslední procento.

„Dobrý večer, potřebuju pomoc… Jsem s dětmi venku… nemáme kam jít…“

Operátorka je klidná a laskavá. Ptá se na adresu a slibuje, že mi pošle kontakt na azylový dům v Modřanech.

„Mami, mám hlad,“ šeptá Anička.

„Já vím, zlatíčko… Ještě chvilku vydrž.“

V tu chvíli se rozsvítí světlo na chodbě a otevřou se dveře od jednoho bytu. Vyjde mladý muž v teplákách.

„Co tady děláte?“ ptá se překvapeně.

„Promiňte… jen čekáme…“ koktám.

Chvíli na nás kouká a pak zmizí zpátky do bytu. Za minutu se vrací s hrnkem čaje a sušenkami.

„Tady máte aspoň něco na zahřátí,“ podává mi to rozpačitě.

„Děkuju… moc děkuju,“ šeptám a cítím vděčnost i stud zároveň.

Děti pijí čaj a já přemýšlím, jak jsme se sem dostali. Kde jsou ti přátelé, kteří slibovali pomoc? Proč i vlastní rodina raději zavírá oči?

Za oknem začíná svítat. Mobil už dávno vypnutý, děti usínají opřené o mě. Já sedím a čekám na nový den – na odpověď z azylového domu nebo aspoň na trochu naděje.

V hlavě mi zní jediná otázka: Kolik žen ještě musí sedět v noci na studené lavičce s dětmi v náručí, než se něco změní? A opravdu jsme v tomhle světě tak sami?