Pod jednou střechou: Boj s tchyní

„Tohle je už moc, Tomáši! Já takhle dál žít nemůžu!“ vyhrkla jsem, když jsem za sebou zabouchla dveře kuchyně. Hlas mi zněl cize, třásl se mi dech. Tomáš seděl u stolu, v ruce hrnek s nedopitou kávou, a díval se na mě s unaveným výrazem. Z vedlejšího pokoje bylo slyšet, jak paní Alena s hlasitým povzdechem skládá prádlo.

„Ivano, prosím tě, uklidni se. Máma to tak nemyslela,“ snažil se Tomáš, ale já už věděla, že tohle je jen další z nekonečné řady jeho pokusů zamést všechno pod koberec.

„Nemyslela? Vážně? Když mi před tebou řekla, že neumím ani pořádně uvařit bramborovou polévku? Nebo když mi včera vyčetla, že jsem špatně pověsila záclony? Tomáši, já už nevím, co mám dělat!“

Tomáš mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale já jsem byla ta, kdo se každý den cítil jako host ve vlastním domově. Když jsme se před třemi lety nastěhovali do jeho bytu na Jižním Městě, byla jsem plná naděje. Myslela jsem si, že společné bydlení s jeho matkou bude dočasné, že si na sebe zvykneme. Ale místo toho se mezi námi rozprostřela zeď mlčení a nevyřčených výčitek.

První týdny jsem se snažila. Pekla jsem bábovky podle jejího receptu, nabízela jí pomoc s nákupem, dokonce jsem jí koupila k svátku její oblíbený čaj. Odpovědí mi bylo jen tiché „děkuji“ a pohled, který říkal: „Tady nejsi doma.“

Jednoho večera, když Tomáš nebyl doma, jsem sebrala odvahu a šla za paní Alenou do obýváku. Seděla v křesle, pletla ponožky a v televizi běžel nějaký starý český film.

„Paní Aleno, můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

Zvedla oči od jehlic a jen přikývla.

„Chtěla bych, abychom spolu vycházely lépe. Vím, že to pro vás není jednoduché, ale já se snažím…“

Přerušila mě: „Ivano, já už jsem stará. Mám ráda svůj klid a pořádek. A Tomáš byl vždycky můj chlapeček. Teď je všechno jinak.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem soupeřka, ale vetřelec v jejím světě. Od té doby jsem se stáhla. Dělala jsem všechno, co bylo potřeba, ale už jsem se nesnažila o blízkost. Jenže napětí rostlo. Každý den byl malý boj – o místo v kuchyni, o to, kdo pověsí prádlo, kdo koupí mléko.

Jednou v noci jsem slyšela, jak Alena telefonuje své sestře: „Ona se tu roztahuje, jako by jí to tu patřilo. Tomáš je pořád na její straně. Já už nevím, co mám dělat.“

Ráno jsem byla jako tělo bez duše. Tomáš si všiml, že něco není v pořádku, ale neptal se. Možná se bál odpovědi.

Přišla další hádka kvůli hlouposti – zapomněla jsem koupit máslo. Alena mi to vyčetla před Tomášem, jako bych byla malé dítě. „To je pořád dokola! Kdybych tu nebyla já, tak byste snad ani nesnídali!“

Tomáš se mě zastal, ale jen vlažně: „Mami, Ivana toho má taky hodně.“

A pak přišel ten den, kdy jsem to už nevydržela. Stála jsem na balkoně, dívala se na šedé paneláky a přemýšlela, jestli má smysl dál bojovat. V hlavě mi zněla slova mé maminky: „Ivanko, nikdy se nenech zničit kvůli druhým.“

Večer jsem Tomášovi řekla: „Buď najdeme vlastní byt, nebo tohle skončí.“

Díval se na mě dlouho. „Víš, že to není tak jednoduché. Máma je sama, nemá nikoho jiného.“

„A co já? Já tu taky nikoho nemám. Jen tebe. A už nemůžu dál žít v domě, kde nejsem vítaná.“

Ticho bylo těžké jako olovo. Alena za dveřmi určitě všechno slyšela.

Dny plynuly a napětí houstlo. Tomáš začal hledat byty, ale ceny byly šílené. Já mezitím chodila do práce s kruhy pod očima a vracela se domů s knedlíkem v krku. Každý večer jsem se bála další hádky, dalšího pohledu, který mě bodl jako nůž.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a našla Alenu sedět u stolu s fotkami v ruce. Plakala. Nikdy předtím jsem ji neviděla brečet.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě a v očích měla bolest i vztek. „Já už nemám sílu. Všechno je pryč. Rodina je pryč.“

Sedla jsem si naproti ní. „Možná bychom to mohly zkusit jinak. Já nechci být váš nepřítel.“

Dlouho mlčela. Pak jen zašeptala: „Já se bojím být sama.“

V tu chvíli jsem pochopila, že náš boj není jen o kuchyni nebo záclonách. Je to boj o místo v rodině, o lásku, o strach ze samoty.

Dnes večer sedím na balkoně a dívám se na světla města. Přemýšlím, jestli má smysl bojovat za rodinu, která mě nepřijímá, nebo jestli mám právo chtít vlastní klid. Je možné najít kompromis mezi láskou a vlastním štěstím? Nebo je někdy lepší odejít?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztahy, které bolí?