Mezi psy a vnoučaty: Když láska ke zvířatům rozděluje rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami! Zase jsi koupila těm svým psům lososové granule a sušené maso? Víš vůbec, že děti už týden neměly doma čerstvé ovoce?“ Lucka stála ve dveřích mé kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Můj syn Petr stál za ní, mlčel a díval se do země. Na stole ležela taška s pamlsky pro mého Maxe a Barču, kteří se na mě dívali s oddaností, jakou člověk od lidí málokdy dostane.

„Lucko, já… já jsem jen chtěla, aby měli radost. Vždyť víš, že jsou to moji jediní společníci,“ pokusila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.

„A co tvoje vnoučata? Těm radost udělat nechceš? Víš, jak by byli rádi za obyčejné jablko nebo hrušku? Ale hlavně že psi mají všechno nejlepší!“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Vždyť jsem nikdy nechtěla nikoho zanedbávat. Jenže od té doby, co mi před třemi lety zemřel manžel, jsou Max a Barča moje všechno. Děti mají svůj život, vnoučata vidím jednou za měsíc, když si vzpomenou. Psi mě vítají každý den, když přijdu z obchodu, a v noci mi zahřívají nohy.

„Lucko, nech toho,“ ozval se Petr tiše, „máma má právo si koupit, co chce. My přece dětem ovoce koupíme.“

„A z čeho? Z těch pár korun, co nám zbyde po zaplacení nájmu a školky?“ Lucka zvýšila hlas a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Kdybys jí aspoň řekl, že by nám mohla někdy pomoct místo toho, aby rozmazlovala psy!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem sáhla do peněženky a vytáhla pětistovku. „Tady máš, Lucko. Kup dětem ovoce. A kdybys chtěla, můžu jim příště něco přinést.“

Lucka si bankovku vzala, ale její pohled byl ledový. „To není o penězích, Marie. To je o tom, co je pro tebe důležité.“

Když odešli, sedla jsem si ke stolu a pohladila Maxe po hlavě. „Copak to dělám tak špatně?“ šeptala jsem mu do ucha. „Vždyť jsem se celý život starala o druhé. Nejprve o Petra a jeho sestru, pak o nemocného manžela… A teď, když mám konečně čas na sebe a na vás, je to zase špatně.“

Vzpomněla jsem si na dětství. Moje máma byla přísná, nikdy nám nic nedala zadarmo. Když jsme chtěli jablko, museli jsme si ho natrhat sami na zahradě. A když jsme chtěli psa, řekla jen: „Pes je zbytečný hladový krk.“ Možná proto teď dávám svým psům všechno, co můžu. Protože vím, jaké to je po něčem toužit a nedostat to.

Další den jsem šla do obchodu a koupila dvě kila jablek a hrušek. Zastavila jsem se u Petra a Lucky doma. Děti seděly u televize, Lucka myla nádobí. „Přinesla jsem vám něco,“ řekla jsem a položila ovoce na stůl.

Malý Tomášek se rozběhl ke stolu. „Babi, můžu si vzít jablko?“ Jeho oči zářily radostí. Lucka se na mě podívala a jen tiše kývla.

„Děkuju, mami,“ řekl Petr a objal mě. „Promiň za včerejšek. Lucka to někdy přehání.“

„Já to chápu,“ řekla jsem tiše. „Jen mě mrzí, že mám pocit, že už do vaší rodiny nepatřím. Že jsem jen ta stará paní se psy.“

Petr mě pohladil po ruce. „To není pravda. Jenom… Lucka má strach, že děti budou mít méně než tvoji psi. Ale ty jsi vždycky byla dobrá máma i babička.“

Cestou domů jsem přemýšlela, jestli je možné mít rád psy i vnoučata stejně. Jestli je špatné chtít si konečně užívat života po tolika letech obětování se druhým. A jestli někdy přijde den, kdy mě Lucka uvidí jinak než jen jako ženu, která rozmazluje psy.

Večer jsem seděla na gauči, Max a Barča mi leželi u nohou. V televizi běžely zprávy o zdražování potravin a já si uvědomila, že Lucka možná opravdu nemá na ovoce pro děti tolik peněz. Ale proč to musí být vždycky boj mezi psy a vnoučaty? Proč nemůžeme být rodina, kde má každý své místo?

Možná jsem udělala chybu, že jsem se stáhla do světa svých psů. Možná bych měla být víc s rodinou. Ale kdo bude stát při mně, až zestárnu ještě víc? Kdo mě obejme, když bude nejhůř? Psi nebo děti?

Co myslíte vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou ke zvířatům a rodinou? Nebo je člověk vždycky nucený volit mezi tím, co miluje nejvíc?