Když Marek odešel za mladší a vrátil se s prázdnou peněženkou: Můj příběh o zradě a odvaze

„Tak ty už mě nemiluješ?“ vyhrkla jsem, když Marek stál ve dveřích s kufrem v ruce. Jeho pohled byl prázdný, unavený. „Jitko, já… prostě už to nejde. Potřebuju změnu. Potřebuju žít.“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Po dvaceti dvou letech manželství, po všech těch společných Vánocích, dovolených na Šumavě, po všech těch hádkách i smířeních… teď prostě odchází. Kvůli ní. Kvůli té mladé, krásné Lucii z jeho práce.

Zůstala jsem stát v předsíni jako opařená. Syn Petr seděl v kuchyni a slyšel každé slovo. „Mami, to zvládneme,“ řekl mi později tiše, když jsem se rozplakala u dřezu. Ale já tomu nevěřila. Bylo mi padesát a měla jsem pocit, že už nic nemá smysl. Marek mi nechal na krku hypotéku, dluhy z jeho podnikání a prázdný byt plný vzpomínek.

První týdny byly peklo. Každé ráno jsem vstávala s těžkým srdcem a ptala se sama sebe: Proč já? Co jsem udělala špatně? Volala mi maminka, sestra i kamarádka Alena, ale jejich slova útěchy mi připadala dutá. Petr mi pomáhal s nákupy, snažil se mě rozesmát, ale já byla jako tělo bez duše.

Jednou večer mi přišla zpráva od Marka: „Jitko, potřebuju některé věci z bytu.“ Odpověděla jsem jen: „Přijď si pro ně.“ Když přišel, vypadal jinak – unaveněji, starší. Lucie na něj čekala v autě před domem. Slyšela jsem její smích skrz otevřené okno. Marek se snažil být milý, ale já už neměla sílu předstírat.

Začaly chodit upomínky od banky. Zjistila jsem, že Marek neplatil splátky na auto ani na dům. Volala jsem mu zoufalá: „Marku, co mám dělat? Přijdeme o všechno!“ On jen zamumlal něco o tom, že to nějak vyřeší. Ale nevyřešil nic.

Jednoho dne jsem seděla na lavičce v parku a brečela do telefonu Aleně: „Já už nemůžu. Všechno je na mně. On si žije nový život a já tady hasím jeho průšvihy.“ Alena mě přerušila: „Jitko, musíš se postavit na vlastní nohy. Vždyť jsi silná ženská! Najdi si práci, začni znovu.“

A tak jsem to udělala. Začala jsem pracovat jako účetní v malé firmě u nás ve městě. První měsíc byl těžký – nové prostředí, noví lidé, strach z neznámého. Ale pomalu jsem si zvykala. Petr mi byl oporou, večer jsme spolu vařili a dívali se na staré české filmy.

Marek mi občas psal – většinou kvůli penězům nebo nějakým papírům. S Lucií mu to očividně neklapalo tak růžově, jak si představoval. Jednou mi dokonce napsal: „Jitko, můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděl naproti mně, nervózně si pohrával s hrníčkem kávy.

„Udělala jsem ti kafe bez cukru, jak máš rád,“ řekla servírka Jana a usmála se na mě soucitně. Všichni ve městě věděli, co se stalo.

Marek začal: „Jitko… já vím, že jsem ti ublížil. Ale… všechno se mi rozpadlo pod rukama. Lucie odešla za jiným a já… nemám kde bydlet.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. „A co čekáš ode mě? Že tě vezmu zpátky? Že ti odpustím?“

Sklopil oči: „Já nevím… Jen… potřebuju pomoc.“

Bylo to zvláštní – ještě před rokem bych ho možná vzala zpět. Ale teď? Už jsem byla jiná žena. Silnější. Nezávislá.

Petr se o tom dozvěděl hned ten večer: „Mami, prosím tě, nenech ho zase všechno zničit.“

Marek nakonec pár týdnů bydlel u svého bratra v paneláku na sídlišti. Občas jsme si psali kvůli synovi nebo kvůli rozvodu. Když jsme seděli u notáře a podepisovali papíry, Marek měl slzy v očích.

„Promiň mi to všechno,“ zašeptal.

Já jen přikývla. V tu chvíli jsem cítila úlevu – jako by ze mě spadl obrovský kámen.

Dnes je to dva roky od chvíle, kdy Marek odešel. Mám novou práci, nové přátele a hlavně – sama sebe zpátky. S Petrem jsme zvládli všechno – i ty nejhorší chvíle.

Někdy se ptám sama sebe: Proč musí člověk přijít o všechno, aby zjistil, kdo doopravdy je? A co byste udělali vy – odpustili byste muži, který vás zradil? Nebo byste šli dál?