Když přátelství přeroste v břemeno: Jak jsem se naučila říct „dost“

„Lucie, prosím tě, mohla bys dneska zase pohlídat Aničku? Mám hrozně moc práce a Honza je na služebce.“ Sousedka Petra stála ve dveřích našeho bytu, v ruce klíče, v očích prosbu, která se už dávno změnila v samozřejmost. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, že už nemůžu, že mám taky svůj život, ale místo toho jsem jen přikývla a usmála se. „Jasně, Peti, přiveď ji.“

Anička vběhla dovnitř, objala mě kolem pasu a já cítila, jak se mi v hrudi mísí láska s únavou. Bylo to už potřetí tento týden. Když jsem se před dvěma lety rozvedla a zůstala sama v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, Petra byla první, kdo mi podal pomocnou ruku. Nosila mi koláče, zvala mě na kafe, povzbuzovala mě, když jsem brečela do polštáře. Byla jsem jí vděčná. A když se jí narodila Anička a ona se vrátila do práce, nabídla jsem, že jí občas pohlídám. Jenže z „občas“ se stalo „skoro pořád“.

Začalo to nenápadně. „Lucie, mohla bys dneska na hodinku?“ „Lucie, Anička je nemocná, nemůžu ji dát do školky, pomůžeš?“ Pak už to byly celé dny, víkendy, dokonce i večery. Moje vlastní plány šly stranou. Přestala jsem chodit na keramiku, kterou jsem měla tak ráda. Kamarádky jsem vídala čím dál míň. Když jsem jednou Petře řekla, že už to nezvládám, jen se zasmála: „Ale vždyť tě to s Aničkou baví, ne?“

Jednoho večera jsem seděla u stolu, Anička spala v mém pokoji a já zírala do hrnku s vychladlým čajem. V hlavě mi hučelo. Proč mám pocit, že jsem v pasti? Proč neumím říct ne? Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi vždycky říkala: „Musíš se umět ozvat, Lucko. Jinak tě lidi převálcují.“ Jenže já jsem vždycky chtěla být ta hodná, ta spolehlivá. A teď jsem byla jen unavená.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to Petře řeknu. Celou cestu do práce jsem si v hlavě přehrávala, co jí povím. „Petro, potřebuju víc času pro sebe.“ „Petro, už to nezvládám.“ Ale když jsem ji potkala na chodbě, zase jsem jen kývla a usmála se. „Dneska to ještě zvládnu.“

Večer jsem volala mámě. „Mami, já už fakt nemůžu. Připadám si jako chůva na plný úvazek. Ale bojím se, že když jí to řeknu, ztratím ji jako kamarádku.“ Máma chvíli mlčela. „Lucko, opravdová kamarádka tě nebude využívat. Musíš si nastavit hranice. Jinak se v tom ztratíš.“

Další týden byl ještě horší. Petra mi volala i v neděli ráno. „Lucko, prosím tě, my s Honzou potřebujeme vyřídit nějaké věci, můžeš si Aničku vzít na celý den?“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zlomilo srdce. Vzpomněla jsem si na svůj plán jít s kamarádkou Janou na výstavu. Už jsem to zase chtěla vzdát, ale pak jsem si vzpomněla na mámina slova.

„Petro, dneska to nejde. Mám vlastní plány.“

Na druhém konci bylo ticho. „Aha. No… dobře. Tak si to nějak zařídíme.“

Celý den jsem byla nervózní. Co když se na mě Petra naštve? Co když už se mnou nebude chtít mluvit? Ale když jsem večer přišla domů, našla jsem ve schránce lístek: „Lucko, omlouvám se, asi jsem to přehnala. Děkuju, že jsi tu pro nás byla. Petra.“

Seděla jsem u stolu a brečela. Úlevou, smutkem, vyčerpáním. Uvědomila jsem si, že jsem se bála zbytečně. Že někdy stačí říct pravdu a svět se nezboří. Že mám právo na svůj čas, na své sny, na své přátele.

Dnes už hlídám Aničku jen občas. S Petrou jsme pořád kamarádky, ale naše přátelství je teď vyrovnanější. Naučila jsem se říkat ne. A hlavně – znovu jsem našla samu sebe.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké postavit se za sebe? Kolik z nás se bojí říct „dost“, i když už nemůžeme dál?