Třicet let a jeden vzkaz: Když manžel odejde bez rozloučení

„To snad není pravda…“ šeptám do prázdného bytu, zatímco v ruce svírám bílý lístek. Je na něm jeho úhledné písmo: „Aleno, odcházím. Prosím, nehledáš mě. Potřebuju začít znovu. Petr.“

Zamykání dveří bylo dnes tiché, až podezřele tiché. Vždycky jsem slyšela to jeho typické „cvak“, když přicházel domů z práce nebo odcházel na ryby. Dnes nic. Jen ticho, které teď naplňuje celý náš byt na pražském sídlišti. Ještě před chvílí jsem v kuchyni rozbalovala nákup – chleba, máslo, kávu, jeho oblíbené rohlíky. Teď tu stojím, s taškami na zemi, a všechno je najednou jinak.

„Mami?“ ozve se z vedlejšího pokoje dcera Tereza, která přijela na víkend z Brna. „Co se děje?“

Nevím, co říct. Jen jí podávám ten vzkaz. Sleduji, jak se jí rozšiřují oči. „To nemyslí vážně…“

Sedáme si spolu ke stolu, kde ještě před pár hodinami ležely noviny a hrnek s jeho nedopitou kávou. Tereza mě obejme. „Mami, to zvládneme.“

Ale já vím, že nic nebude jako dřív. V hlavě mi běží poslední týdny: jeho mlčení, pozdní příchody, neustálé výmluvy na práci. Vždycky jsem si říkala, že je jen unavený, že ho to přejde. Ale teď vidím, že jsem zavírala oči před pravdou.

Telefon zvoní. Je to moje sestra Jana. „Alčo, slyšela jsem… Petr ti volal?“

„Ne. Nevolal. Jen ten lístek…“ hlas se mi třese.

„Přijeď k nám na víkend. Nebuď sama,“ navrhuje Jana.

Ale já nechci nikam jet. Chci jen sedět v našem bytě a pochopit, co se vlastně stalo. Proč odešel? Co jsem udělala špatně?

Večer přijde syn Martin. „Mami, táta mi napsal SMSku. Prý potřebuje čas.“

„Čas na co?“ vybuchnu. „Po třiceti letech? To se takhle prostě balí kufr a odchází?“

Martin se snaží být silný, ale vidím, jak je zaskočený. „Zkus mu napsat, mami.“

Ale co bych mu napsala? Že mě zradil? Že mi vzal půdu pod nohama?

V noci nemůžu spát. Všude cítím jeho vůni, slyším jeho smích, vidím jeho staré pantofle u postele. Vzpomínám na naše začátky – jak jsme se poznali na taneční zábavě v Sokolovně, jak jsme stavěli náš první byt, jak jsme se hádali o tom, jestli koupit Škodu Favorit nebo Felicii.

Ráno mi volá maminka. „Alenko, musíš být silná. Petr byl vždycky trochu sobec.“

„Ale mami, vždyť jsme spolu byli šťastní… nebo ne?“

„Někdy si člověk myslí, že je šťastný, protože nechce vidět pravdu,“ povzdechne si maminka.

Začínám si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela. Jeho odtažitost, nechuť mluvit o budoucnosti, časté hádky kvůli maličkostem. Možná už dávno plánoval odejít a já to jen nechtěla vidět.

Tereza mi pomáhá s úklidem. Nacházíme staré fotky – svatba v roce 1994, dovolená v Krkonoších, první Vánoce s dětmi. Dívám se na ty obrázky a mám pocit, že patří někomu jinému.

„Myslíš, že má někoho jiného?“ ptá se Tereza opatrně.

„Nevím… Možná ano. Možná už dlouho.“

Začínají mi chodit zprávy od kamarádek: „Alčo, drž se!“, „Kdyby sis chtěla popovídat…“ Ale já nemám sílu s někým mluvit. Jen sedím a přemýšlím, kde se stala chyba.

Jednoho dne mi volá Petrův bratr Karel. „Alčo, Petr je u mě. Nechce mluvit. Prý potřebuje klid.“

„A co já? Já nepotřebuju klid?“ vybuchnu do telefonu.

Karel mlčí. „Je mi to líto…“

Týdny plynou. Musím začít chodit do práce, platit účty, starat se o všechno sama. Poprvé po třiceti letech jsem opravdu sama. Večer sedím u televize a najednou mi dojde, že už nemusím vařit večeři pro dva, že už nemusím čekat, až přijde domů.

Jednou večer mi Tereza řekne: „Mami, možná je čas začít žít pro sebe.“

Dívám se na ni a poprvé po dlouhé době se usměju. Možná má pravdu. Možná jsem byla tolik let jen manželka a matka, že jsem zapomněla být sama sebou.

Začínám chodit na procházky do Stromovky, přihlašuji se na kurz keramiky v kulturním domě. Pomalu si zvykám na nový život. Není to lehké – pořád mě bolí u srdce, když vidím páry držící se za ruce, když slyším jeho oblíbenou písničku v rádiu.

Jednoho dne mi přijde dopis od Petra. Omlouvá se za bolest, kterou mi způsobil. Píše, že potřeboval změnu, že už dlouho nebyl šťastný a že nechce bránit ani mně najít vlastní štěstí.

Čtu ten dopis několikrát dokola a poprvé cítím místo zlosti smutek a úlevu zároveň. Možná je opravdu čas jít dál.

Večer sedím u okna a dívám se na rozsvícenou Prahu. Přemýšlím o tom všem – o lásce, zradě, naději i strachu ze samoty.

Možná největší odvaha není zůstat spolu za každou cenu, ale najít sílu začít znovu – i když to bolí.

A tak se ptám sama sebe: Co když je právě teď ten okamžik, kdy můžu konečně žít svůj vlastní život? Má cenu čekat na někoho, kdo už nechce být součástí mého světa?