Sama proti vesnici: Příběh o samoživitelství a vesnických pomluvách

„Zase jsi přišla pozdě, Jano. Co si o tobě lidi pomyslí?“ ozvala se má matka, sotva jsem vešla do kuchyně. Byla jsem zpocená, v jedné ruce nákupní tašku, v druhé malou Aničku, která mi visela na boku a žadonila o rohlík. Venku už se stmívalo a v oknech sousedů se rozsvěcela světla. Věděla jsem, že za záclonami se skrývají oči, které sledují každý můj krok.

„Mami, byla jsem v práci a pak v obchodě. Nemůžu být všude najednou,“ odpověděla jsem unaveně a položila tašku na stůl. Matka jen protočila oči a začala vykládat nákup. „Kdybys měla chlapa, bylo by to jiné. Ale ty…“ nedořekla větu, ale její pohled řekl vše.

Bylo mi třicet tři, když mě Petr opustil. Zůstala jsem sama s dvouletou Aničkou v domě, který jsme kdysi společně opravovali. Vesnice byla malá, každý znal každého a každý věděl všechno. Nebo si to aspoň myslel. První týdny po rozchodu jsem chodila se sklopenou hlavou, vyhýbala se pohledům a šeptaným rozhovorům na návsi. „Chudák Jana, co asi provedla, že ji Petr nechal?“ „To víš, ženská bez chlapa, to není normální.“

Jednou jsem šla s Aničkou na hřiště a potkala sousedku paní Novotnou. „Janičko, jak to zvládáš sama? To musí být těžké…“ pronesla s falešným soucitem a přitom se jí v očích zaleskla zvědavost. „Zvládám, jak musím,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale v tu chvíli jsem měla chuť utéct. Věděla jsem, že za rohem už čeká další sousedka, která si přihodí do ohně pomluv.

Nejhorší byly večery. Když Anička usnula, seděla jsem v kuchyni, dívala se do tmy za oknem a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem měla Petra víc prosit, aby zůstal. Ale pak jsem si vzpomněla na jeho křik, na rozbité talíře a na strach v očích své dcery. Ne, nebyla to chyba. Jenže vesnice má svá pravidla. A žena bez muže je podezřelá.

Jednou večer přišel bratr Tomáš. „Jano, lidi si povídají. Měla bys být opatrnější. Nemůžeš chodit po vsi s hlavou vztyčenou, jako by se nic nestalo.“

„A co mám dělat? Skrývat se? Přestat žít?“ vyjela jsem na něj. „Jsem pořád stejná Jana, jen už nejsem s Petrem. To je všechno.“

Tomáš pokrčil rameny. „Víš, jak to tady chodí. Máma je z toho špatná. Táta taky. Všichni se na nás dívají skrz prsty.“

„Ať se dívají. Já už se za sebe stydět nebudu,“ řekla jsem tvrději, než jsem cítila.

Další ráno jsem šla s Aničkou do školky. U branky stály dvě maminky a tiše si šeptaly. Když jsem procházela kolem, zmlkly a dívaly se na mě, jako bych byla nakažlivá. Anička mě chytila za ruku a zašeptala: „Mami, proč se na tebe dívají tak divně?“

„Protože jsou hloupé, zlato,“ odpověděla jsem tiše. Ale v srdci mě to bodlo.

Začala jsem pracovat v místní pekárně. Práce byla těžká, vstávala jsem ve čtyři ráno, ale aspoň jsem měla pocit, že něco dokážu. Majitelka, paní Hrdličková, byla přísná, ale spravedlivá. „Jano, nenech si nic líbit. Lidi budou vždycky mluvit. Ale chleba jim chutná, a to je hlavní,“ řekla mi jednou, když jsem přišla do práce uplakaná.

Jednoho dne přišla do pekárny moje matka. „Jano, měla bys přemýšlet o budoucnosti. Anička potřebuje otce. Co když onemocníš? Kdo se o ni postará?“

„Mami, já to zvládnu. Nechci žít s někým jen proto, že se to od ženy čeká. Chci být šťastná. A Anička taky,“ odpověděla jsem pevně.

Ale matka jen zavrtěla hlavou. „Vesnice ti to nikdy neodpustí.“

Jednou večer, když jsem ukládala Aničku do postele, mi řekla: „Mami, já bych chtěla, abys byla veselá. Jako když jsme byli všichni spolu.“

Objala jsem ji a slíbila jí, že se budu snažit. Ale v duchu jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná. Vesnice mě změnila. Naučila mě být silná, ale i podezíravá. Každý den byl boj – s pomluvami, s rodinou, s vlastními pochybnostmi.

Jednou jsem šla na náves a potkala starého pana Dvořáka. „Jano, nenech se zlomit. Lidi jsou zlí, protože mají strach. Ale ty máš odvahu. To je vzácné.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Možná jsem opravdu odvážná. Možná právě proto mě vesnice nikdy nepřijme. Ale já už nechci žít podle jejich pravidel.

Dnes večer sedím v kuchyni, Anička spí a já píšu svůj příběh. Možná ho někdo přečte a pochopí, jaké to je být sama proti vesnici. Možná někdo najde odvahu postavit se pomluvám a žít podle sebe.

Někdy si říkám: Je lepší být sama a svobodná, nebo přijmout pravidla vesnice a ztratit sebe? Co byste udělali vy?