„Jejich peníze, naše starosti” – Český rodinný příběh o bytě, pýše a tichu mezi generacemi

„Proč jim to prostě neřekneš, Tomáši? Proč jim neřekneš, že už to takhle dál nejde?“ vyhrkla jsem, sotva jsem zabouchla dveře od koupelny. Voda v dřezu ještě stékala a v kuchyni voněla levná instantní káva, kterou jsme si mohli dovolit. Tomáš seděl u stolu, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna.

„A co jim mám říct, Jano? Že jsme neschopní? Že neumím uživit vlastní rodinu?“ odpověděl tiše, ale v jeho hlase byla zloba i stud.

Bydleli jsme v pronajaté garsonce na Jižním Městě. Dva dospělí, jedno dítě a druhé na cestě. Každý den jsem se probouzela s pocitem, že se dusím – ne kvůli prostoru, ale kvůli tomu, co viselo ve vzduchu. Tomášovi rodiče, pan a paní Novotní, bydleli v krásné vile v Průhonicích. Jeho otec byl známý advokát, matka měla vlastní galerii. Naše svatba byla jedinou událostí, kdy jsme byli na jejich zahradě vítáni. Od té doby jsme byli jen návštěvníci, kteří se musí předem ohlásit.

„Neschopní nejsme. Jen máme smůlu,“ řekla jsem a snažila se potlačit slzy. „V Praze už si člověk bez pomoci rodiny byt nekoupí. To přece ví každý.“

Tomáš se zvedl a začal nervózně chodit po místnosti. „Můj táta mi řekl, že když on začínal, měl ještě míň než my. Prý jsme rozmazlení. Prý si máme najít lepší práci.“

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu u Novotných. Seděli jsme u stolu, kde se lesklo stříbrné příbory a na talíři ležela pečená kachna. Paní Novotná se mě ptala, jestli už mám vyhlédnutou školku pro malou Aničku. Když jsem řekla, že v našem okolí jsou jen dvě a obě plné, jen se pousmála: „No, v takové čtvrti bych taky nechtěla bydlet.“

Ten večer jsem Tomášovi řekla, že už tam nechci jezdit. Ale on trval na tom, že musíme udržovat vztahy. „Jsou to přece moji rodiče,“ opakoval pořád dokola.

Jednou večer, když Anička usnula, jsem se odvážila: „Co kdybychom si o tu půjčku řekli? Jen na zálohu. Vždyť oni by to ani nepocítili.“

Tomáš se na mě podíval, jako bych navrhla něco hanebného. „Nechci být jejich dlužníkem. Víš, jak by nám to pořád připomínali? Táta by mi to omlátil o hlavu při každé hádce.“

„Ale vždyť nám už teď dávají najevo, že jsme neschopní! Co je horší? Žít v jejich stínu, nebo žít v tomhle?“ ukázala jsem kolem sebe na šedé stěny a dětskou postýlku namačkanou mezi ledničkou a stolem.

Následující týdny byly plné ticha. Tomáš byl podrážděný, já unavená a Anička začala v noci plakat. Jednou jsem ji našla sedět pod stolem s rukama na uších. „Maminko, proč se pořád hádáte?“ zeptala se mě.

V tu chvíli jsem se zlomila. Zavolala jsem své matce do Brna a poprosila ji o radu. „Jani, já ti s penězi nepomůžu, ale přijďte k nám na víkend. Aspoň si odpočinete,“ řekla mi.

Cesta do Brna byla jako únik z dusivého světa. Moje máma nám uvařila svíčkovou a Anička si hrála na zahradě. Večer jsme seděli s Tomášem na lavičce a poprvé po dlouhé době spolu mluvili klidně.

„Víš, možná bych měl tátovi říct, jak se cítím,“ přiznal tiše. „Ale bojím se, že mě odmítne. A já už toho odmítání mám dost.“

„Ale co když tě překvapí?“ zeptala jsem se. „Co když čeká, až si o pomoc řekneš?“

Po návratu do Prahy jsme se rozhodli. Tomáš zavolal otci a domluvili si schůzku. Seděla jsem doma a čekala na zprávu. Když se vrátil, byl bledý a ruce se mu třásly.

„Řekl mi, že jsme dospělí a máme si poradit sami. Že on nám nikdo nepomáhal. A že když budeme dostatečně chtít, zvládneme to taky.“

Seděla jsem na posteli a cítila směs vzteku a beznaděje. „A co teď?“ zeptala jsem se.

Tomáš pokrčil rameny. „Nevím. Ale aspoň už vím, na čem jsme.“

Začali jsme hledat levnější bydlení dál od centra. Přemýšleli jsme i o stěhování do menšího města. Každý den byl boj – s hypotékou, s prací, s vlastními sny. Ale aspoň jsme bojovali spolu.

Někdy večer přemýšlím: Je lepší žít s pocitem křivdy a závisti, nebo se smířit s tím, že rodina není vždycky oporou? A co byste udělali vy na našem místě?