Mezi láskou a nepochopením: Druhá šance a cena rodiny

„Proč jsi tady?“ ozvalo se ostře, sotva jsem otevřela dveře do obýváku. Stála tam Lucie, dcera mého partnera, s rukama založenýma na prsou a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním životě.

Ještě před rokem jsem byla sama. Po rozvodu s Petrem jsem si myslela, že už mě nic hezkého nečeká. Děti dospěly, odešly z domu, a já zůstala v tichu panelákového bytu na Jižním Městě. Práce v knihovně mě držela nad vodou, ale večery byly dlouhé a prázdné. Pak jsem potkala Karla. Seděli jsme vedle sebe na koncertě Spirituál kvintetu a on se mě zeptal, jestli mám ráda písničky o naději. Smála jsem se, že už jsem na naději stará. On odpověděl, že nikdy není pozdě začít znovu.

Začali jsme se vídat. Karel byl vdovec, jeho žena zemřela před třemi lety. Měl dvě děti – Lucii a Tomáše. O nich moc nemluvil, jen že jsou dospělí a žijí každý po svém. Když mě poprvé pozval k sobě na chalupu do Posázaví, byla jsem nervózní. Připadala jsem si jako puberťačka, co jde na první rande. Chalupa voněla dřevem a starými knihami, Karel mi uvařil kávu a povídali jsme si do noci. Poprvé po letech jsem se nebála usnout vedle někoho jiného.

Jenže pak přišla Lucie. Bez varování, bez úsměvu. „Táta říkal, že tu budeš. Ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Její slova mě bodla. Snažila jsem se být milá, nabídla jsem jí čaj, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Nemysli si, že můžeš nahradit mámu.“

Karel se snažil situaci uklidnit. „Lucko, nikdo nechce nikoho nahrazovat. Jana je moje přítelkyně.“ Ale Lucie jen protočila oči a odešla na zahradu. Seděla jsem v kuchyni a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Karel mě pohladil po ruce. „Dej jí čas.“

Jenže čas nepomáhal. Každé setkání bylo napjaté. Tomáš byl tišší, ale jeho chlad byl stejně zraňující. Když jsme jednou všichni seděli u stolu a Karel navrhl, že bychom mohli jet na společný výlet, Lucie se zvedla a práskla dveřmi. „Tohle není rodina,“ křikla.

Začala jsem pochybovat, jestli mám právo být šťastná na úkor něčí bolesti. Večer jsem seděla na terase, dívala se na hvězdy a v hlavě mi běžely Luciiny výčitky. Karel si ke mně přisedl. „Mrzí mě to, Jani. Ale já tě nechci ztratit.“

„A co když mě tvoje děti nikdy nepřijmou?“ zeptala jsem se tiše.

„Pak budeme muset žít tak, jak to půjde. Ale já už nechci být sám.“

V práci jsem byla roztržitá, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. „Jano, co se děje?“ ptala se mě Alena. „Máš Karla, vypadáš šťastně, tak proč jsi tak smutná?“ Vysvětlila jsem jí, jak těžké je najít si místo v cizí rodině. Alena mě objala. „Tohle je těžké pro všechny. Ale nesmíš se vzdát svého štěstí.“

Jenže jaké štěstí, když cítím, že jsem překážkou? Když jsme s Karlem plánovali společné Vánoce, Lucie mi napsala dlouhý e-mail. „Vím, že tátu děláš šťastným, ale já na to nejsem připravená. Prosím, nebuď na Štědrý den s námi.“ Brečela jsem nad těmi řádky. Karel byl naštvaný, chtěl Lucii volat, ale já ho zastavila. „Nech to být. Nemůžu jí to nutit.“

Na Štědrý den jsem byla sama ve svém bytě. Karel mi večer volal, že na mě myslí, ale já cítila jen prázdnotu. Připadala jsem si jako někdo, kdo nikdy nebude patřit.

Po Novém roce jsem se rozhodla Lucii napsat. Omluvila jsem se, že jsem možná byla moc horlivá, že chápu její bolest a že nechci nikoho nahrazovat. Odpověděla stručně: „Děkuju za pochopení.“

S Karlem jsme začali trávit víc času jen ve dvou. Bylo nám spolu dobře, ale pokaždé, když přišla řeč na jeho děti, cítila jsem napětí. Jednou večer, když jsme seděli u krbu, jsem se ho zeptala: „Myslíš, že někdy přijde den, kdy mě přijmou?“

Karel se zamyslel. „Možná ano, možná ne. Ale já vím, že tě miluju. A to je pro mě nejdůležitější.“

Někdy mám pocit, že štěstí je vždycky vykoupené nějakou ztrátou. Že když dostanu druhou šanci, musím za ni zaplatit nejistotou a bolestí. Ale možná je to právě ta cena, kterou musíme zaplatit za to, že se odvážíme znovu milovat.

Co myslíte vy? Má člověk právo na štěstí, i když tím někomu jinému způsobí bolest? Nebo bych měla ustoupit a nechat Karla jeho rodině?