Když jsem se rozhodla žít: Marijina cesta z temnoty

„Zase jsi zapomněl vyzvednout Aničku ze školky, Petře?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v tramvaji svírala igelitku s nákupem a v druhé ruce držela mobil. Lidé kolem mě se otáčeli, ale bylo mi to jedno. V hlavě mi hučelo. „Promiň, Maruško, měl jsem toho dneska v práci moc…“ Jeho hlas byl unavený, ale já už mu nevěřila. Věděla jsem, že místo práce sedí s kamarády v hospodě U Tří růží, kde tráví většinu večerů.

Když jsem dorazila domů, Anička seděla na koberci a skládala puzzle. „Maminko, proč tatínek zase nepřišel?“ zeptala se tiše. Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Tatínek měl hodně práce, zlatíčko.“ Lhala jsem, jako už tolikrát.

Večer jsem seděla v kuchyni, dívala se na hromadu nevyžehleného prádla a poslouchala ticho. Petr přišel až po půlnoci. Cítila jsem z něj pivo a cigarety. „Zase jsi byla protivná do telefonu,“ zabručel a svalil se na gauč. „Máš vůbec představu, jak je těžké živit rodinu?“ Ta slova mě bodla. Já jsem byla ta, kdo platil složenky, vařil, uklízel, staral se o Aničku. On přinášel domů jen výmluvy a prázdné sliby.

Ráno jsem se probudila s těžkým srdcem. V práci jsem byla unavená, kolegyně Jana si mě vzala stranou. „Maruško, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi jako tělo bez duše.“ Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě spadlo. Jana mě objala a šeptala: „Musíš myslet i na sebe.“

Ten večer jsem seděla u stolu s papírem a tužkou. Sepsala jsem všechny Petrův sliby za poslední rok: že přestane pít, že najde lepší práci, že bude víc s Aničkou. Nic z toho nesplnil. Srdce mi bušilo. Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi říkala: „Marie, nenech se nikdy zadupat do země.“

Další dny byly jako zlý sen. Petr byl čím dál podrážděnější, hádky byly na denním pořádku. Jednou večer, když jsem mu řekla, že už takhle dál nemůžu, začal křičet: „Tak běž! Stejně bys beze mě nic nezvládla!“ Anička se rozplakala. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál.

Druhý den jsem vzala Aničku za ruku a šly jsme k babičce na Žižkov. „Mami, já už to nevydržím,“ řekla jsem babičce, která mě objala a řekla: „Marie, jsi silná. Udělej to, co je správné pro tebe i pro Aničku.“

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to těžké, peněz nebylo nazbyt, ale kolegyně mi pomohly. Jedna z nich mi půjčila na kauci, druhá mi pomohla se stěhováním. Petr zuřil, když zjistil, že odcházím. „Tohle mi nemůžeš udělat! Co řeknou lidi?“ křičel. „Lidi mě nezajímají, Petře. Chci jen klid pro sebe a naši dceru.“

První noc v novém bytě jsme s Aničkou spaly na matraci na zemi. Byla jsem vyčerpaná, ale poprvé po letech jsem cítila klid. Anička mě objala: „Maminko, tady je to hezké.“ Rozplakala jsem se štěstím.

Začaly jsme nový život. Nebylo to lehké. Musela jsem šetřit, někdy jsme jedly jen chleba s máslem. Ale měla jsem pocit, že žiju. Petr mi volal, prosil mě, ať se vrátím. Slíbil, že se změní. Ale já už nevěřila. „Musím myslet na Aničku a na sebe,“ říkala jsem mu do telefonu.

Jednou večer, když jsme s Aničkou skládaly puzzle, zazvonil zvonek. Stála tam Jana s dortem. „Na nový začátek!“ smála se. Seděly jsme spolu, povídaly si a já si uvědomila, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

Petr se nakonec odstěhoval k rodičům. Posílal mi peníze na Aničku, ale do našeho života už nezasahoval. Pomalu jsem začala znovu věřit sama sobě. Přihlásila jsem se na kurz účetnictví, abych měla lepší práci. Každý den jsem si opakovala: „Marie, zvládneš to.“

Někdy večer, když usínám, přemýšlím, proč jsem to neudělala dřív. Proč jsem tolik let čekala, že se něco změní? Možná jsem se bála, možná jsem doufala. Ale teď vím, že jsem silnější, než jsem si kdy myslela.

A co vy? Myslíte si, že je lepší zůstat kvůli dětem, nebo je odvaha odejít a začít znovu to nejlepší, co pro ně můžete udělat?