Mezi dvěma ohni: Když manžel nedokáže říct matce, že nemůžeme mít děti

„Ivano, kdy už nám konečně oznámíte radostnou novinu?“ Tchyně Alena se na mě upřeně dívá přes stůl, zatímco její lžíce hlučně cinkne o talíř. Všichni u stolu ztichnou. Petr, můj manžel, sklopí oči do bramborového salátu a já cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Všichni čekají na mou odpověď, jako by to byla jen moje povinnost.

„My… ještě si dáváme čas,“ vypravím ze sebe a snažím se usmát. Vím, že je to lež, kterou už opakuji několik let. Nikdo kromě mě neví, že jsme s Petrem prošli třemi koly IVF, že jsem každý měsíc plakala v koupelně nad negativním testem a že naše ložnice je už dávno jen místem ticha a smutku.

Alena si odfrkne. „Čas? Víš, kolik mi je let? Chci se dožít vnoučat! Všichni v našem paneláku už mají vnoučata, jen já pořád čekám.“

Petr mlčí. Vždycky mlčí. Doma mi říká, že nechce maminku zklamat, že je nemocná a slabá. Ale já vím, že je to jen výmluva. On se bojí. Bojí se říct pravdu, bojí se jejího zklamání, bojí se, že nebude dost dobrý syn. A tak všechno zůstává na mně.

Po obědě se zavřu v koupelně a pustím vodu, aby nikdo neslyšel můj pláč. V zrcadle vidím ženu, kterou sotva poznávám. Mám kruhy pod očima, vlasy mi padají a úsměv je už dávno pryč. Když se vrátím do obýváku, Alena už zase plánuje, jak příští rok pojedeme na dovolenou „s malým prckem“. Petr sedí na gauči a dívá se do telefonu.

Večer doma. „Proč jí to prostě neřekneš?“ ptám se tiše. „Proč to musím pořád snášet jen já?“

Petr se na mě ani nepodívá. „Víš, jaká je. Zhroutila by se. A co když to ještě vyjde? Třeba… třeba se to ještě stane.“

„A co když ne?“ vybuchnu. „Co když už nikdy nebudeme mít dítě? Chceš takhle žít celý život? Ve lži?“

Petr vstane a odejde do ložnice. Dveře za ním tiše zaklapnou. Zůstanu sama v kuchyni, mezi špinavými hrnky a prázdnými slovy.

Další týdny jsou stejné. Každý pátek volá Alena a ptá se, jestli „už je něco nového“. Každý měsíc mi přijde pozvánka na rodinnou oslavu, kde se všichni ptají na totéž. Moje sestra Jana mi píše, že čeká druhé dítě. V práci kolegyně rozebírají dětské kočárky a já předstírám zájem. Nikdo neví, že se uvnitř rozpadám.

Jednoho dne přijdu domů dřív. Slyším Petra, jak telefonuje s matkou. „Mami, prosím tě… Nech to být. Ivana je z toho špatná.“ Chvíli je ticho. Pak slyším Alenin hlas: „To ona tě nechce udělat šťastným? To ona nechce děti?“

V tu chvíli mi praskne srdce. Vejdu do pokoje. „To není pravda!“ vykřiknu. „Já bych dala cokoliv za to, abych mohla mít dítě. Ale nemůžeme. Nejde to. A Petr ti to nikdy neřekne, protože se tě bojí!“

Alena zmlkne. Petr zbledne. Vzduch v místnosti je těžký jako olovo.

„Ivano…“ začne Petr tiše. Ale já už nemůžu dál. „Celé roky žiju ve lži. Celé roky snáším tvoje výčitky a tvoje mlčení. Já už nemůžu. Buď to řekneš ty, nebo odejdu.“

Ten večer Petr poprvé v životě sedí naproti své matce a říká jí pravdu. Říká jí o doktorech, o pokusech, o slzách. Alena pláče. Ne kvůli nám, ale kvůli sobě. „Proč jste mi to neřekli dřív?“ ptá se. „Protože jsi nikdy neposlouchala,“ odpovím tiše.

Od té doby je ticho. Už nejsou otázky, nejsou plány na vnoučata. Jen prázdno. Petr je uzavřený do sebe, Alena se mnou nemluví. Ale já poprvé po letech cítím úlevu. Pravda bolí, ale lež bolí víc.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to za to? Měla jsem mlčet dál, nebo jsem měla být upřímná už dávno? Kolik žen kolem mě žije stejný příběh a bojí se promluvit? Co byste udělali vy na mém místě?