„Ty nejsi jako ostatní babičky“ – Příběh zapomenuté lásky

„Ty nejsi jako ostatní babičky!“ ozvalo se zpoza stolu, kde seděla moje vnučka Klárka s mobilem v ruce. Její hlas byl ostrý, skoro až pohrdavý. Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem čaje v ruce a najednou jsem nevěděla, co říct. Vždycky jsem si myslela, že jsem pro ni důležitá, že jí dávám lásku a bezpečí, ale v tu chvíli jsem se cítila jako někdo cizí.

„Proč to říkáš?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem tušila odpověď. Klárka protočila oči a bez zájmu odpověděla: „Všechny moje kamarádky mají babičky, co s nimi chodí do kina, na nákupy, mají Facebook… Ty ani nevíš, co je Instagram.“

Zamrazilo mě. Vždyť já jsem vyrůstala v době, kdy jsme si psali dopisy a telefon byl vzácnost. Snažila jsem se držet krok, ale nikdy jsem nebyla ta moderní babička z reklam. Místo toho jsem pekla bábovky, vyšívala ubrusy a vyprávěla pohádky o tom, jak jsme s dědou chodili na houby. Najednou mi to všechno připadalo směšné a zbytečné.

Když Klárka odešla do svého pokoje, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na staré fotografie. Byla na nich malá holčička s copánky, která se ke mně tiskla a smála se na celé kolo. Kde se stala chyba? Kdy se mezi nás vkradla ta propast?

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla mladá máma. Moje dcera Jana byla úplně jiná než já – ambiciózní, moderní, pořád v pohybu. Často jsme se hádaly kvůli maličkostem. „Mami, proč jí dáváš tolik sladkostí? Proč ji učíš staré písničky? To dneska nikoho nezajímá,“ říkala mi Jana a já jsem jí nerozuměla. Myslela jsem si, že láska je v těch drobnostech – v koláči upečeném jen tak, v pohádce před spaním.

Teď sedím sama v kuchyni a slyším, jak se Klárka směje do telefonu. S někým si píše, možná s kamarádkou, možná s někým úplně cizím. Připadám si zbytečná. Přemýšlím, jestli jsem někde udělala chybu. Možná jsem měla být jiná – víc moderní, víc otevřená novým věcem. Ale jak se to dělá, když vám je přes šedesát a celý život jste žili jinak?

Večer přijde Jana domů z práce. Je unavená, sotva mě pozdraví. „Mami, prosím tě, nezlob se na Klárku. Ona to tak nemyslela. Víš, jaké to dneska je – děti jsou jiné.“

„Ale já jí nerozumím,“ přiznávám tiše. „Připadám si vedle ní jako z jiné planety.“

Jana si povzdechne a sedne si ke mně. „Já taky někdy nevím, co s ní. Je pořád na mobilu, všechno sdílí na internetu… Ale má tě ráda, jen to neumí říct.“

Chvíli mlčíme. Pak Jana vstane a jde za Klárkou do pokoje. Slyším tlumené hlasy, občas zvýšený tón. Snažím se nezasahovat. Vím, že některé věci si musí vyříkat samy.

Druhý den ráno najdu na stole lístek: „Babi, promiň. Nechtěla jsem ti ublížit. Mám tě ráda.“ Je to jen pár slov, ale rozpláču se. Možná ještě není všechno ztracené.

Rozhodnu se udělat něco bláznivého. Vezmu svůj starý telefon a poprosím sousedku Alenu, aby mě naučila používat Facebook. Směje se mi, ale trpělivě mi všechno vysvětluje. První zprávu pošlu Klárce: „Ahoj zlatíčko, dneska bych tě ráda vzala na zmrzlinu. Co ty na to?“

Odpověď přijde téměř okamžitě: „Jasně! A můžeme pak udělat selfie?“

Směju se nahlas. Možná nikdy nebudu jako ostatní babičky z Instagramu, ale můžu být tou svojí – takovou, která se snaží porozumět a neztratit lásku své vnučky.

Odpoledne jdeme spolu do města. Klárka mi ukazuje svůj svět – kavárny s barevnými dortíky, obchody s oblečením, aplikace v mobilu. Já jí na oplátku vyprávím o svém dětství, o tom, jak jsme s dědou chodili na Petřín a sbírali kaštany. Směje se a říká: „Babi, ty jsi fakt vtipná.“

Cítím úlevu. Možná to nebude vždycky jednoduché. Možná mě ještě někdy zabolí její slova nebo její nezájem. Ale dneska jsme spolu a to je hlavní.

Večer sedíme doma u stolu a Klárka mi ukazuje fotky z našeho výletu. „Babi, příště tě naučím TikTok,“ slibuje s úsměvem.

Dívám se na ni a přemýšlím: Co je vlastně důležitější – být moderní babičkou podle představ dnešní doby, nebo být tou, která umí naslouchat a milovat bez podmínek?

A co si o tom myslíte vy? Je možné překlenout propast mezi generacemi? Nebo jsme odsouzeni k tomu, abychom si nikdy úplně nerozuměli?