Když jsem babičku požádala, aby mi přepsala dům: Pravda o lásce, důvěře a rodině

„Lucie, proč na mě tak tlačíš? Vždyť víš, že tohle není jen tak,“ ozvala se babička Věra a její hlas se třásl. Seděly jsme naproti sobě v kuchyni, kde to vonělo po čerstvě upečeném chlebu, a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by chtěly přehlušit napětí mezi námi.

„Babi, já tě nechci do ničeho nutit,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale sama jsem cítila, jak se mi třesou ruce. „Jen… víš, že tu chci zůstat. Že tohle je můj domov. A bojím se, co bude, až…“ nedokázala jsem to doříct. Myšlenka na to, že jednou zůstanu sama, mě děsila.

Babička se na mě dlouze zadívala. Její oči byly unavené, ale pořád v nich byla ta jiskra, kterou jsem znala od dětství. „Lucie, já vím, že jsi tady doma. Ale tohle není jen o papírech. Víš, jaká byla tvoje máma. Kdyby se dozvěděla, že ti dům přepisuju, přijede sem a udělá peklo. A tvůj strýc Petr… ten by mě snad zaživa pohřbil.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Mami jsem nikdy nebyla dost dobrá. A Petr… ten se o tebe nikdy nestaral. Vždycky jsem tu byla jen já. Ty to víš.“

Babička si povzdechla a zadívala se z okna. „Vím, Luci. Ale rodina… rodina je složitá. A někdy mám pocit, že jsem vás všechny zklamala.“

Zavládlo ticho. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy mě babička držela v náručí, když jsem v noci brečela, protože jsem nevěděla, kde jsou moji rodiče. Vždycky říkala: „Já tě nikdy neopustím.“ A teď jsem měla pocit, že ji zrazuji.

„Babi, já tě mám ráda. Nejde mi o peníze. Jen… chci mít jistotu, že mě nikdo nevyhodí. Že tohle bude vždycky můj domov.“

Babička se na mě usmála, ale v očích měla slzy. „Já vím, holčičko. Ale svět není spravedlivý. A lidi jsou někdy horší, než si myslíš.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s babičkou žily samy. Jak jsme spolu pekly cukroví na Vánoce, jak mě učila plést šály, jak mě utěšovala, když jsem poprvé dostala pětku z matematiky. Byla pro mě vším. A teď jsem měla pocit, že ji zrazuji tím, že po ní něco chci.

Druhý den ráno přijel strýc Petr. Už ve dveřích bylo jasné, že něco tuší. „Tak co, Lucie, slyšel jsem, že chceš dům. To jsi pěkně vyčůraná, co?“ prskl na mě místo pozdravu.

„Petře, nech toho,“ okřikla ho babička, ale on pokračoval: „Celý život se tu válíš, babička tě živí a teď bys chtěla ještě dům? To si myslíš, že jsme všichni blbí?“

Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. „Já tu o babičku pečuju! Kde jsi byl ty, když byla nemocná? Když potřebovala nakoupit, když jí bylo zle? Nikdy ses neukázal!“

Petr se ušklíbl. „To je tvoje věc. Ale dům je rodinný. A já se postarám, aby ti jen tak nespadl do klína.“

Babička seděla mezi námi a třásly se jí ruce. „Přestaňte! Já už toho mám dost. Jste moje rodina. A já vás nechci vidět rozhádané kvůli baráku.“

Ale bylo pozdě. Petr začal vyhrožovat právníkem, máma mi poslala SMSku plnou výčitek a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Lidé ve vesnici si začali šeptat. „To je ta Lucie, co chce babičce sebrat dům,“ slyšela jsem v obchodě. Najednou jsem byla cizí i tam, kde jsem celý život žila.

Babička se uzavřela do sebe. Přestala péct, přestala zpívat v kuchyni. Seděla u okna a dívala se ven na zahradu, kde jsme spolu sázely tulipány. Já se jí snažila být nablízku, ale mezi námi viselo něco těžkého.

Jednou večer jsem přišla do jejího pokoje. Seděla na posteli a v ruce držela starou fotografii – já jako malá holka v jejím náručí. „Víš, Luci,“ začala tiše, „já jsem tě nikdy nechtěla zklamat. Ale mám strach. Když ti dům přepíšu, co když se všechno změní? Co když už nebudeš chtít být se mnou?“

Objala jsem ji. „Babi, já tě nikdy neopustím. Dům je jen dům. Ty jsi můj domov.“

Nakonec jsme se rozhodly, že dům zatím přepisovat nebudeme. Ale rodina už nikdy nebyla stejná. Petr se mnou nemluví, máma mi píše jen krátké zprávy. Ve vesnici mě pořád někteří pomlouvají.

Ale já vím jedno – láska a důvěra jsou křehké. A někdy je těžké poznat, kde končí vděčnost a začíná sobectví. Udělala jsem chybu, když jsem babičku tlačila? Nebo jsem jen chtěla jistotu, kterou si zasloužím? Co byste udělali vy na mém místě?