„Nejsem už vaše bezplatná chůva“ – Vyznání jedné české babičky

„Mami, přijdeš dneska zase na šestou? Potřebujeme tě, máme s Petrem poradu.“

Zavřela jsem oči a na chvíli zadržela dech. Byla jsem ještě v pyžamu, v ruce hrnek s vlažným kafem, a v hlavě mi hučelo po probdělé noci. Už ani nevím, kdy jsem naposledy spala celou noc bez toho, abych se budila kvůli dětskému pláči nebo kvůli tomu, že mě bolela záda. „Ano, přijdu,“ odpověděla jsem automaticky, i když jsem v duchu křičela: „Ne! Už nemůžu!“

Jmenuji se Marie Novotná. Je mi šedesát šest let a celý život jsem žila pro druhé. Nejprve pro svého muže, který mi před deseti lety zemřel na rakovinu, pak pro svého jediného syna Tomáše. Když se mu narodily děti, byla jsem šťastná, že můžu být součástí jejich života. Ale teď, po pěti letech, mám pocit, že jsem se stala jen neviditelnou služkou. Chůvou, která nemá právo na vlastní život.

„Mami, můžeš přijít i zítra? Máme s Lenkou školení, a pak bychom rádi šli na večeři. Vojta má rýmu, tak ať je doma.“

„A co když bych si chtěla zítra odpočinout?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit. Tomáš se na druhém konci telefonu odmlčel. „No… my jsme s tím tak nějak počítali. Vždyť jsi doma, ne?“

Ta věta mě bodla do srdce. Jsem doma. Ano, jsem doma. Ale to neznamená, že nemám právo na svůj čas. Že nemám právo být unavená, nemocná, nebo prostě jen chtít být sama. Ale Tomáš to nikdy nepochopil. Ani Lenka. Pro ně jsem byla vždycky ta, která všechno zvládne, která nikdy neřekne ne.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla mladá. Moje maminka mi nikdy nepomáhala s Tomášem. Byla tvrdá, říkala: „Děti sis pořídila, tak se o ně starej.“ Já jsem si tehdy slíbila, že já budu jiná. Že svému dítěti pomůžu, že budu tou nejlepší babičkou na světě. Ale teď mám pocit, že jsem to přehnala. Že jsem jim dala všechno a oni si zvykli brát, aniž by se ptali, jak mi je.

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni a dívala se z okna na šedé paneláky. Venku pršelo a já měla pocit, že prší i ve mně. Vojta měl horečku, Anička se nudila a já jsem sotva stála na nohou. Když přišla Lenka, jen letmo mě pozdravila, popadla děti a odešla. Ani slovo dík. Ani pohled. Jen ticho a prázdno.

Večer jsem seděla u stolu a poprvé jsem si dovolila brečet. Slzy mi stékaly po tvářích a já si uvědomila, že už takhle dál nemůžu. Že musím něco změnit. Ale jak? Co když mě Tomáš přestane mít rád? Co když už neuvidím vnoučata?

Další den jsem Tomášovi zavolala. „Tomáši, musíme si promluvit.“

„Co se děje, mami?“

„Jsem unavená. Potřebuju si odpočinout. Nemůžu být pořád jen vaše chůva. Chci mít taky svůj život.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tomáš řekl: „Ale mami, vždyť tě děti mají rády. A my tě potřebujeme.“

„Já vás taky miluju. Ale už nemůžu. Potřebuju čas pro sebe. Chci chodit na procházky, číst si, jet na výlet s kamarádkou. Nechci být jen ta, co vaří, pere a hlídá.“

Tomáš byl zaskočený. „A co máme dělat? My nemáme nikoho jiného.“

„Najděte si paní na hlídání. Nebo si to rozdělte mezi sebou. Já vám ráda pomůžu, ale ne každý den. Potřebuju být taky trochu šťastná.“

Ten rozhovor byl těžký. Druhý den mi Lenka poslala strohou SMS: „Děkujeme za všechno. Najdeme si někoho jiného.“

Bylo mi smutno. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Poprvé po letech jsem šla do divadla s kamarádkou Janou. Smály jsme se, povídaly si o životě a já jsem si uvědomila, že jsem pořád člověk. Žena, která má právo na radost.

Nebylo to jednoduché. Tomáš se mnou dlouho nemluvil. Lenka byla odměřená. Vnoučata jsem vídala méně často. Ale když jsme se viděli, bylo to jiné. Byla jsem klidnější, šťastnější. Už jsem nebyla unavená a podrážděná. Mohla jsem jim dát víc lásky, protože jsem ji měla i pro sebe.

Jednou mi Anička řekla: „Babi, ty jsi teď nějaká veselá.“ Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. „Protože mám čas i pro sebe, zlatíčko.“

Dnes už vím, že říct „dost“ nebylo sobecké. Bylo to nutné. Pro mě i pro mou rodinu. Naučila jsem se, že láska neznamená obětovat se až do vyčerpání. Že mám právo být šťastná.

Někdy večer přemýšlím: Proč je v naší společnosti pořád samozřejmé, že babička musí všechno zvládnout? Proč se tolik bojíme říct si o svůj čas? Co myslíte vy?