Z popela: Příběh Magdy, která musela začít znovu

„Magdo, už to dál nejde. Chci dítě. Ty mi ho dát nemůžeš. Odejdi.“

Ta slova mi rezonují v hlavě i po letech. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech, v ruce držela tašku s několika svetry a fotkou z dovolené v Krkonoších. Petr se na mě ani nepodíval. Jen stál u dveří, ruce zkřížené na prsou, a čekal, až odejdu. Bylo mi třicet šest a celý můj svět se zhroutil během několika minut.

„To přece nemyslíš vážně…“ šeptla jsem tehdy, ale on jen zavrtěl hlavou. „Už jsme to řešili mockrát. Já chci rodinu. Ty… ty jsi mi ji nedala.“

Když jsem vyšla na chodbu, slyšela jsem, jak za mnou zabouchl dveře. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila opravdovou samotu. Neměla jsem kam jít. Moje máma zemřela před pěti lety na rakovinu a s otcem jsme se neviděli od jejího pohřbu. Sestra Jana žila s rodinou v Brně a naše vztahy byly napjaté už od dětství.

První noc jsem strávila v levném penzionu na Žižkově. Ležela jsem na tvrdé posteli, zírala do stropu a v hlavě mi běžely všechny ty věty, které jsem slyšela od doktorky: „Je mi líto, paní Novotná, ale vaše šance na otěhotnění jsou velmi malé.“

Druhý den jsem šla do práce jako stroj. Kolegové v knihovně si všimli, že jsem bledá a tichá, ale nikdo se nezeptal proč. V Praze si každý hledí svého. Jen paní Věra, starší knihovnice, mi položila ruku na rameno: „Magdi, kdybys něco potřebovala…“

Ale já nepotřebovala nic. Chtěla jsem jen zmizet.

Po týdnu jsem si našla malý podnájem v Nuslích. Byt byl tmavý, s výhledem do dvora, ale byl můj. Každý večer jsem seděla u okna a sledovala, jak sousedé v protějším domě večeří, smějí se, hádají. Připadala jsem si jako duch. Všechno, co jsem měla – manželství, domov, sny o rodině – bylo pryč.

Začaly chodit zprávy od Petra. Nejprve stručné: „Potřebuju, abys podepsala papíry.“ Pak delší: „Promiň, že to tak dopadlo. Ale já nemůžu žít bez dítěte.“ Nakonec už jen ticho.

Nejhorší byly návštěvy u otce. Když jsem mu zavolala, že potřebuju pomoc, řekl jen: „To sis měla rozmyslet dřív, než sis brala chlapa z Prahy.“ Seděli jsme pak v jeho kuchyni v Kolíně, pili čaj a on se mě vyptával: „A co teď budeš dělat? Kdo tě bude chtít, když nemůžeš mít děti?“

Cítila jsem se jako zbytečná. Ve společnosti, kde je dítě stále považováno za smysl života ženy, jsem byla najednou nikdo. Sousedky v domě šeptaly, když jsem šla kolem: „To je ta, co ji manžel vyhodil…“

Jednou večer jsem seděla v tramvaji číslo 18 a přemýšlela, jestli má vůbec smysl pokračovat. Všechno mě bolelo – tělo i duše. V tu chvíli mi přišla zpráva od Jany: „Magdi, nechceš přijet na víkend? Kluci by tě rádi viděli.“

V Brně mě přivítala s otevřenou náručí. Její synové mě objali a já poprvé po dlouhé době cítila teplo domova. Večer jsme seděly u vína a Jana řekla: „Víš, že jsi pro mě vždycky byla vzorem? Vždycky jsi všechno zvládla sama.“

Rozplakala jsem se. „Ale teď nezvládám nic…“

„To není pravda,“ řekla tiše. „Začít znovu je nejtěžší. Ale ty to dokážeš.“

Po návratu do Prahy jsem začala chodit na terapii. Poprvé jsem nahlas řekla: „Jsem neplodná. A bojím se, že už nikdy nebudu šťastná.“ Psycholožka mi ukázala, že život může mít smysl i bez dítěte. Začala jsem malovat – nejdřív jen pro sebe, pak jsem se přihlásila do kurzu v komunitním centru.

Jednoho dne jsem potkala pana Karla, starého pána z našeho domu. „Vy jste ta paní z Nuslí, co ráda maluje?“ zeptal se. „Moje vnučka by potřebovala doučování češtiny. Nezkusila byste to?“

Začala jsem doučovat malou Aničku. Byla to tichá holčička s velkýma očima, která mi jednou řekla: „Paní Magdo, vy jste hodná. Máte děti?“

Zamrazilo mě. „Nemám,“ odpověděla jsem. „Ale mám ráda děti jako ty.“

Postupně jsem si začala budovat nový život. S Janou jsme si volaly každý týden. Otec mi jednou poslal balíček s domácí marmeládou a krátkým dopisem: „Odpusť mi, Magdi. Jsi moje dcera a vždycky budeš.“

Petr se znovu oženil. Slyšela jsem, že jeho nová žena čeká dítě. Zabolelo to, ale už to nebyla rána do srdce. Byla to jen další kapitola, která ke mně už nepatří.

Dnes sedím u okna svého bytu, maluji a poslouchám smích dětí z dvora. Nejsem matka, ale nejsem ani zlomená. Jsem Magda. A z popela svého starého života jsem si postavila nový.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné být šťastná i bez toho, co nám společnost říká, že musíme mít? Co pro vás znamená začít znovu?