«Útočiště matky a rozpad rodiny»

Jmenuji se Jana a žiji v malém městě na Moravě. Můj syn Oliver je pro mě vším. Je mu teprve osm let, ale už od narození bojuje s chronickou nemocí. Každý den je pro nás výzvou, ale snažíme se žít normální život. Můj manžel Petr je skvělý otec, ale poslední dobou jsem viděla, jak ho situace vyčerpává.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že potřebujeme pauzu. Moje sestra Lenka žije na venkově v Beskydech a nabídla nám, že Petr s Oliverem mohou na pár týdnů přijet k ní. Doufala jsem, že změna prostředí jim pomůže načerpat nové síly.

Když odjeli, zůstala jsem doma sama. První dny byly zvláštní. Bylo ticho, až příliš ticho. Chyběl mi Oliverův smích a Petrovo brblání nad ranní kávou. Ale věděla jsem, že to dělám pro jejich dobro.

Po týdnu mi Lenka zavolala. «Jano, něco se děje,» řekla mi do telefonu. «Petr je nějaký uzavřený a Oliver se pořád ptá, kdy se vrátí domů.»

Cítila jsem, jak mi srdce klesá. «Myslela jsem, že jim to pomůže,» odpověděla jsem tiše.

«Možná bys měla přijet,» navrhla Lenka.

Rozhodla jsem se jet hned druhý den. Cesta do Beskyd byla dlouhá a měla jsem spoustu času přemýšlet. Co když jsem udělala chybu? Co když jsem je poslala pryč ve chvíli, kdy mě nejvíc potřebovali?

Když jsem dorazila k Lence, Oliver mi skočil do náruče. «Mami, chci domů,» řekl mi s očima plnýma slz.

Petr stál opodál a vypadal unaveně. «Jano, promiň,» začal. «Myslel jsem, že to zvládnu, ale bez tebe to není ono.»

Objala jsem ho a cítila, jak se mi do očí derou slzy. «Omlouvám se, myslela jsem, že to bude lepší.»

Lenka nás pozvala na večeři a my jsme si poprvé po dlouhé době sedli všichni společně ke stolu. Povídali jsme si o všem možném a já si uvědomila, jak moc mi chyběli.

Když jsme se vrátili domů, věděla jsem, že jsme silnější než kdy dřív. Naučila jsem se, že někdy je potřeba udělat krok zpět, abychom mohli jít dál společně.