Když manžel zůstává s mámou: Příběh o ztracené opoře a hledání vlastní síly

„Zase jsi zapomněl koupit mléko, Tomáši?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála jeho matka, paní Novotná, s rukama v bok a pohledem, který by dokázal roztavit i led na Vltavě. Tomáš stál mezi dveřmi, nervózně přešlapoval a já seděla v obýváku, kde jsem se snažila dokončit práci do školy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem v našem bytě doma. Byla jsem hostem ve vlastním životě.

Když jsme se s Tomášem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. On byl můj nejlepší přítel, smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. Jenže pak jeho otec náhle zemřel a Tomášova matka se stala středobodem našeho světa. „Musíme jí pomoct, Zuzi. Je sama,“ říkal mi tehdy Tomáš a já souhlasila. Přestěhovali jsme se k ní do paneláku na Jižním Městě. „Bude to jen na chvíli,“ sliboval. Jenže chvíle se protáhla na roky.

Ze začátku jsem se snažila. Vařila jsem společné večeře, chodila s paní Novotnou na nákupy, dokonce jsem jí pomáhala s úklidem. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. „Moje Tomášek má rád svíčkovou takhle, Zuzano,“ opravovala mě u plotny. „A ty brambory jsi zase rozvařila.“ Tomáš mlčel. Když jsem mu to večer vyčítala, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je máma. Nech to být.“

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a koukala na světla města. V hlavě mi zněla slova mé kamarádky Jany: „Zuzi, ty jsi tam jen navíc. On tě nikdy nepostaví na první místo.“ Tehdy jsem ji bránila: „To není pravda. Jen je teď těžké období.“ Ale v hloubi duše jsem věděla, že má pravdu.

Konflikty přibývaly. Paní Novotná rozhodovala o všem – co budeme jíst, kam pojedeme na dovolenou, dokonce i jakou barvu záclon pověsíme v ložnici. Když jsem navrhla, že bychom si mohli najít vlastní byt, Tomáš se rozčílil: „A co máma? Chceš ji tu nechat samotnou? Víš, jak je na tom psychicky!“ Cítila jsem se jako sobec. Ale byla jsem to já, kdo večer plakal do polštáře.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela za dveřmi Tomáše a jeho matku. „Zuzana ti nerozumí, Tomáši. Ty potřebuješ ženu, která bude stát při tobě a udrží rodinu pohromadě. Ona je pořád někde pryč.“ Tomáš neodpověděl. Jen vzdychl.

Začala jsem se vytrácet sama sobě. Přestala jsem chodit s kamarádkami ven, neměla jsem chuť na nic. Každý den byl stejný – práce, domů, ticho nebo hádky. Jednou jsem se odvážila říct Tomášovi: „Potřebuju tě. Potřebuju, abys byl můj muž, ne jen syn své matky.“ Podíval se na mě smutně: „Já tě mám rád, Zuzi. Ale máma mě potřebuje víc.“

Toho večera jsem poprvé uvažovala o rozvodu. Ale měla jsem strach – co řekne rodina? Co lidi v práci? Vždyť jsme byli ten dokonalý pár! Ale uvnitř jsem byla prázdná.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Zuzi, pojď na víno. Musíš ven.“ Seděly jsme v malé vinárně na Vinohradech a já jí všechno řekla. „Víš, co je nejhorší? Že už ani nevím, kdo jsem.“ Jana mě chytla za ruku: „Jsi silná ženská. Jen jsi na to zapomněla.“

Začala jsem chodit na jógu, znovu jsem objevila radost z malování a pomalu si budovala svůj svět mimo panelák plný výčitek. Když jsem Tomášovi oznámila, že odcházím, rozplakal se. „Prosím, Zuzi, zůstaň. Máma se zlepší, slibuju.“ Ale já už věděla, že to není pravda.

Odstěhovala jsem se do malého bytu na Smíchově. První noc jsem nemohla spát – bylo tam ticho, které mě děsilo i uklidňovalo zároveň. Ráno jsem si uvařila kávu a poprvé po letech si pustila hudbu nahlas.

Tomáš mi občas volal. „Chybíš mi,“ říkal tiše do telefonu. „I ty mně,“ odpovídala jsem upřímně. Ale už jsem věděla, že některé věci člověk nezmění.

Dneska už vím, že opora musí být vzájemná. Že láska není o obětech bez hranic. A že někdy je největší odvaha odejít.

Kolik z vás už někdy stálo před rozhodnutím – zůstat a ztratit sebe, nebo odejít a najít svou sílu? Co byste udělali vy?